moje kniha

 

Dlouho jsem se rozhodovala, zda mám na stránky věnovaným mé smečce napsat také něco o sobě. Nakonec jsem si řekla, jsem součástí této smečky? Jsem? Jsem. Tak bych asi měla něco napsat. Pokusím se sebe rozdělit do několika málo odstavců.

Takže odstavec první. Já

Dlouhý čas jsem bydlela v Litoměřicích. Později jsem se přestěhovala do malé vesnice u Roudnice nad Labem, do Lounek. Zde se můj život točil okolo domu a zahrady, chodila jsem do práce a nic nenasvědčovalo tomu, že by se na tom mělo něco změnit.

 

Než jsem poznala sport zvoucí agility, věnovala jsem se plno věcem. Například pokud moje paměť sahá, můj zájem se točil kolem psů a koní. Oboje jsem si splnila a vlastnila, či vlastním. Mít koně bylo moc pěkné, zajímavé a poučné. Pěkné proto, že koně jsou nejkrásnější zvířata, zajímavé proto, že jsem pochopila, že mít koně není jen o radosti, ale taky o starostech, když dostane v noci koliku, když si pak lehne a už nevstane a poučné proto, že mě koně naučili odpovědnosti a trpělivosti.

Psů jsem také měla více, ale o tom píšu v jiné části mých stránek. Nijak zvlášť jsem s nimi nic nedělala, chodila jsem s nima na dlouhé procházky a snažila se, aby mě aspoň trochu poslouchali. Více či méně se mi to dařilo.

Pak přišel rok 1999 a s ním moje operace, která se na první pokus v srpnu toho roku nezdařila. Přišla druhá, v listopadu téhož roku a při ní jsem dostala nemoc zvanou Lupénka. Ta mi obrátila život naruby. V roce 2002 náš dům zalila voda z Labe a v roce 2003 jsem poprvé odjela do lázní. Pak znova v roce 2004 a v témže roce jsem propadla depresi. Na dlouhý skoro rok a půl. Než jsem objevila sport agility a než jsem si pořídila bretaňáka Sema.

 

Druhý odstavec - Lupénka

Lupénka se u mě objevila v listopadu 1999 a to hned na loktech a celých nohách. Během tří let jsem jí měla už na celém těle, včetně vlasů a kloubů. Podřídila jsem se jí a nic na světě by mě nedonutilo na tom nic měnit. Moje v té době závěry byly, že všichni lidi na mě kvůli ní koukají, schválně chodí ven, aby mě viděli, aby si o mě mohli povídat. Tak jsem zalezla do postele, a jen ležela, tloustla a nechodila ven. Naštěstí se v roce 2004 narodil Semi a v témže roce mě šoupli s mojí lupčou do invalidního důchodu.

 

Třetí odstavec - Semi

22.10.2004 se v Křešicích u Litoměřic narodil bretaňský ohař Semi. Obrátil můj život naruby podruhé. V lednu 2005 přišel k nám domu a donutil mě přestat myslet na lupénku. Chtěl toho tolik umět a pořád něco dělat. Začala jsem chodit v Litoměřicích na cvičák, snažila se ho naučit aspoň základní povely a agility. Ale to on ne, to on nechtěl. A tak jsem ho doma učila podávat mi věci, lehat si podél mého těla, otevírat dveře a další podobné kousky. S ním jsem poznala, že lidi jsou i jiní, než jsem si do té doby myslela. Že si mě pořád neprohlížejí, neřeší to, jak vypadám a berou mě takovou, jaká jsem.

 

Čtvrtý odstavec - Jaká jsem

Můj táta tvrdí, že se směju pořád a všemu už co jsem se narodila. A je to asi pravda. Plácnu sebou na zem, protože zakopnu a začnu se smát. Neumím zpívat a proto zpívám za každé situace. Neumím běhat, proto běhám agility. Neumím nic a proto jsem učitelka. Když mě někdo provede něco špatného, brzo na to zapomenu a neumím se mstít. Ovšem když už to ten druhý přehání, tak začnu taky kopat. Nesnáším bezpráví, nesnáším odpadky kolem silnic, pneumatiky v lese a přejetá zvířata na silnicích. Nekoukám na obrázky týraných zvířat a podepsala jsem petici za nedálnici okolo Trosek. Vadí mi, když někdo vědomě lže a utvrzuje ještě ostatní o své pravdě.

 

Pátý odstavec - moje příběhy

Můj život se skládá ze samých humorných situací. Myslím, že je netvořím já, že si mě sami vyhledávají. Dějí se mi jaksi samovolně, bez mého přičinění.

Můj celý život jsou výkyvy. Buď veliká legrace, nebo naopak deprese a smutek. V následujících kapitolách se budu snažit popsat svůj život tak, jak si jednotlivé etapy dokáži vybavit.

 

      I.            Příběh první - k čemu všemu slouží miska pro psa

Byl studený únorový den rok 2012. Ten den jsem měla zkoušky na VŠ, kterou jsem v té době studovala. Zkoušky byly od 13 hodin, já radši jezdila na zkoušky dříve, abych měla čas ještě probrat vše se spolužáky a ještě jednou se podívat na dané téma. I ten den jsem radši vyjela o něco dříve. První problém se objevil na nájezdu na dálnici D8, ze které jsem posléze chtěla sjet na silnici na Kralupy. Když jsem chtěla najet na zmíněnou dálnici, stály tam dva nepojízdné kamiony. A všude sníh a zima. Konečně jsem se dostala na dálnici a pokračovala v cestě. Před Kralupama jsem zjistila, že už dost nutně potřebuji zastavit a odskočit si. A už pokračuji dál. Čas mám krásný, podle navigace budu ve škole o hodinu dříve, než je stanovený čas mé zkoušky. Jenže člověk se těší a náhody se prostě vyskytují. Takže ten den se při nájezdu na okruh směrem od Barrandova srazila tři auta a já bohužel byla před srážkou. A tak jsme tam zůstali stát a všichni čekali, co se bude dít dál. Čas na navigaci pomalu odměřoval svoje kroky, a ty se více a více blížily k času zkoušky. Musím zavolat do školy a omluvit se. Rozhodla jsem poté, co bylo již jasné, že i kdyby nás nakrásně pustili, do školy to již nestihnu. Dovolala jsem se zkoušejícímu, on po vyslechnutí mé svízelné situace hbitě navrhl druhý termín, ten den od 15.hodin. A dál jsem seděla v autě a čekala. Po nekonečných třech hodinách jsem zjistila, že začínám, zatím jen nutně, potřebovat na WC. Po další půl hodině to již bylo spěšně. Kroutila jsem se, potila a přemýšlela, co dělat. Udělám si ze dveří buňku. Ne, to nejde, všude stojí auta. Když odběhnu někam do stráně, kolona se zrovna pohne, někdo mi vykrade auto - řešení se nenabízelo. Najednou mě do hlavy padla myšlenka!!! Mám v kufru misku na vodu pro psy!!!! Nenápadně se sunu s miskou pod bundou zpět do auta, usedám, svlékám, podsouvám misku a slastně přivírám oči. To je úleva..................COŽE? Teď prosím NE!. Ano, kolona se začala pomalu rozjíždět. A já sedím na plné misce . Co mám dělat?? Takto do školy nedojedu!!! Začínám se potit více než před touto akcí. Pomalu vysouvám misku, v hlavě si opakuji - když se budeš nazdvihávat, nepřišlápni plyn, nebo tady budeme stát další tři hodiny!! Uf, povedlo se, misku mám v pravé ruce. A c s ní dál? Přece nemúžu řídit levou rukou a druhou držet plnou misku! Opatrně se skláním a pokládám misku na zem k sedadlu spolujezdce. A pak absolvuji neuvěřitelnou jízdu zručnosti až do školy. Nejvíce zabrat mi dá vytočení se z hlavní na nadjezd a pak serpentýny ke škole, ale nakonec se vše podaří a já bez ztráty jediné kapky zastavuji na parkovišti. Zkoušku dávám za výbornou. To asi díky utrpení se mi v hlavě urovnaly myšlenky.

 

   II.            Příběh druhý - banán

Moje dovolená v Bulharsku se opravdu vydařila. Ne tím, kvůli čemu jsem tam vlastně jela, a to zbavit se lupeny, jak slibovala cestovka, právě naopak, ještě se mi tam zhoršila, to ovšem nemění nic na tom, že jsem si to tam užila. Ležíc na pláži, pozoruju ostatní, jak si nádherně užívají jízdu na „banánu“. Pořád opakuji manželovi, jak bych se taky chtěla svézt, že je to tak skvělé. Pak se jdeme spolu projít po pláži, když tu najednou na mě nějaký Bulhar hodí plaveckou vestu a už sedím na předposledním místě na zmíněném banánu. A vyrážíme, tedy motorový člun vyrazil, banán sebou trhl a já s hrozným řevem Pomoc se hroutím do moře, berouc sebou i jezdce za mnou. On sice ihned svižně vyskočil zpátky, za to já ležela v moři pohupující se na zádech jak nemotorný brouk, nemohouc se otočit. Když se mi to povedlo, nastal horší úkol, vyškrábat se zpět na banán. Nakonec mi pomohly ochotné ruce mých spolujezdců. A vyrážíme znova a scénář se opakuje s trapnou přesností. A potřetí. To už došla Bulharům trpělivost a přesadili mě na první místo. Drž se, prosím, a nespadni, opakovala jsem si a povedlo se. Konečně jsme vyjeli na širé moře. Skákali jsme po vlnách, všichni za mnou ječeli a užívali si to, jen já seděla, mlčela a pořád si opakoval, jen ať nespadnu. Najednou prudká změna směru jízdy a já byla zas dole. To už se Bulhaři začali dohadovat, že zpátky dojedu na jejich motorovém člunu. Nicméně se mě povedlo znova vysadit na mé sedadlo na banánu a zvolna, pomalu, bez jakýchkoli zatáček či prudkých pohybů jsme dojeli zpátky k pláži. Myslím, že tuto jízdu si neužil nikdo z nás přítomných, jen ti, co stáli na břehu a vše sledovali se nevím proč, hrozně smáli ještě po tom, co jsem se na ten břeh doplazila i já.

 

III.            Příběh třetí - středoškolská studia

Když jsem studovala v Praze na střední škole, byla jsem čítankový student. Byla jsem přesně ten typ studenta, který co neví, okecá. Tak třeba při zkoušení ze servírování stříbrného nádobí jsem nenuceně přešla na sklizeň meruněk na naší zahradě a po dvaceti minutách mého monologu jsem dostala známku jedna. Při zkoušení z biologie jsem si se zkoušející zakouřila cigaretu zn. BT a byla z toho známka dvě. Abyste rozuměli, učitelé nás nezkoušeli ve třídách, ale u sebe v kabinetech v předem domluvených termínech. A tak se stalo, že jsem přišla na zkoušku z již zmíněné biologie a učitelka tam seděla a kouřila. Jen jsem otevřela dveře, hned se mě ptala, zda mi to nevadí, Já na to že ne, že jsem také kuřák. Zapalte si, nabídla mi krabičku s cigaretami. Otevřela jsem jí a zjistila, že tam má poslední. Máte poslední a tu ani kurva nebere, s těmito slovy jsem jí krabičku podala zpátky. To je dobré, to jsem ještě neslyšela, jen si jí vemte. Tak jsme tak spolu seděly, pokuřovaly, bavily a ona najednou vyhrkla,jé, vždyť na zkoušení mám jed dvacet minut a ty už uběhly, co a za kolik umíte? Tak jsem jí řekla, že umím ledviny a za dvě a bylo to.

Před maturitou z ekonomie jsem byla opravdu vyděšená, jelikož jsem si byla moc dobře vědoma, že tento předmět opravdu neovládám. Seděli jsme na chodbě, když tu šla okolo naše učitelka zmíněného předmětu. V ten moment jsem vyskočila a se slovy já všechno umím, jen trpím takovou trémou, že nic neřeknu, prostě tam budu stát a jen se na vás koukat a nedostanete ze mě ani slovo, mi přislíbila, že se to nějak udělá. A udělalo, z ekonomie jsem odmaturovala za dvě a byla nejspokojenější maturitní student.

Při hodině jsme míchali alkoholické nápoje. Já, v té době zapřisáhlý abstinent jsem také musela ochutnávat, abych věděla, co vlastně tvořím. No, po dvou vypitých skleničkách už ani nevím, jak mě ostatní dostali do autobusu, který mě odvezl do místa mého bydliště.

Pak přišlo na řadu rozloučení se spolužáky. Večírek byl v jednom pražském hotelu, kde jsme měli pronajatou místnost. Já měla na sobě vlastnoručně ušité, dost odvážné šaty. Byl to vlastně pruh froté látky, sešitý na ramenou, jinak nikde a v pase se převazoval páskem. Jo, tenkrát jsem si to mohla dovolit. Sedíme, popíjíme a já si musím odskočit. Na chodbě mě oslovil malý, tlustý, plešatý pán a já brzy pochopila, že mluví německy. No, holka, zrovna jsi odmaturovala z němčiny, tak se ukaž, s touto myšlenkou a úsměvem jsem došla k němu.   Fi folna? Jsem uslyšela jen jsem k němu došla. PROSÍM?! No co si to o mně myslel? Po návratu domu jsem to vyprávěla mámě a její odpověď mě doslova zmrazila. A tos nemohla si s ním na to kafe dojít? Holt starší generace.

 

 

IV.            Příběh čtvrtý - Emil

S agilitami přišlo mé ježdění po závodech. Můj neorientační smysl je důvěrně znám každému, kdo se mnou absolvoval byť jen jednu cestu. Neumím se orientovat v mapě, protože směr cesty na ní je vyznačen naprosto jiným směrem, než jedu já, a silničáři zaručeně značí směrovky jen pro místní, nebo úplné znalce všech tras v naší republice. Z toho důvodu mi manžel zakoupil navigátora Emila. (Moje důvěrné oslovení se rýmuje s nostalgicky známým slovem a přesně vystihuje, kolikrát bych mu tak ráda říkala). Jsem na závodech v Kladně. Je pravda, že ne poprvé, ale já si zkrátka tu cestu, kudy jsem přijela tam, nezapamatuju. Zapnu Emila a vyrážím. Na první křižovatce se to stane – Po dvoustých metrech zahněte vlevo. Zatáčím tedy směrem na spolujezdce a teď přijde to, proč mu říkám Emil - …il. Až to bude možné, otočte se. Proč se mám otáčet, když jsem zahnula, jak jsi chtěl? Rozčiluju se na něj. Dobrá, otočím auto a jedu tedy na druhou stranu. Nic neříká, spokojeně se tváří. Jen já nechápu, proč se mnou skoro na každé křižovatce takto laškuje. To mě zkouší?

 

   V.            Příběh pátý - Jana

Mám dceru Janu. Vlastně mám dcery dvě, ale teď chci vyprávět příběh Jany, řečený jejími slovy:

Vzala  jsem zavadlo, přisunula do něj hračky a vydala se navštívit své buzné. Jdu, nad hlavou mi létá tkáně, prostě krásný den. Procházím kolem zahrádek, kde v klecích cvrlikají zahraniční ptáci. Taky jsme měli dvě andulky, ale ty nám sežrala pošťačka. Přemýšlím, jestli jsem dědovi dala do šablonu všechny faktury, zda jsem na nějakou nezapomněla. Po cestě uvidím krásný, velký strom a hned mně napadne, že přesně pod takovým seděl kdysi Tomáš Halva a vymyslel žárovku. Když jsem došla k dědovi, hned jsem se ho zeptala, zda mi koupil ten orgasmus na vlasy, jinak si je nemám čím umýt. Letos jsem byla na dovče v Itálii a nezapomněla jsem si koupit jejich vynikající promiskuito.

Holt, s naší Janou se jeden vážně nenudí.

 

VI.            Příběh šestý - orientační smysl je mi vlastní

Mám obdivuhodný orientační smysl. Posuďte sami. Jezdím občas trénovat coursing s mými holkami do Stráže nad Nisou. Jednu sobotu se můj manžel rozhodl, že pojede se mnou. Pořád dokola jsem mu opakovala, že jedeme do Stráže pod Ralskem a jestli mám zapnout Emila, protože já tam bez něj pořád ještě netrefím. Ubezpečil mne, že on ho nepotřebuje a že je to kousek. Měla jsem tam být v jednu hodinu a prý když vyjedeme ve čtvrt na jednu, tak to bude akorát. Já na to: ale já tam jezdím déle, no je sice pravda, že pak jak jedu po té rovince, tak to trochu rozjedu, ale i tak, já bych radši vyjela, jak jsem zvyklá já a to v půl dvanácté. Nechal se nakonec ode mne přesvědčit a vyrazili jsme, jak jsem chtěla já. Už to, kam jel, mě přišlo nějaké divné, a když dorazil do Stráže, přišlo mi to tam takové neznámé. Usoudila jsem, že jsme přijeli z jiné strany, než přijíždím já a tak jsem ho začala nutit, aby jel na tu hlavní, dvouproudovou silnici, po které tam přijíždím já a pak na ten cvičák trefím. Projeli jsme celé město zprava, zleva, severu i jihu ale pořád jsem si nebyla jistá, kde že ten cvičák je. Zavolala jsem tedy Růže, abych se ujistila, že jsem tam, kde mám být. Potvrdila mi, že jsem ve správné Stráži, ovšem ani ne za minutku už volala zpátky a o jaké že jsem to Stráži mluvila? Pod Ralskem, já na to a ona, že to ne, že to je nad Nisou. Manžel neřekl ani slovo a vyrazil směrem na tu jinou Stráž. No, výlet to byl pěkný a rozhodně jsem v jednu hodinu na tréninku nebyla. Zato jsem viděla úplně zblízka Ještěd. Jo, a manžel se dozvěděl, že měl přece z mých indicií poznat, že celou dobu mluvím sice o Stráži pod Ralskem, ale na mysli mám tu nad Nisou.

 

VII.            Příběh sedmý - není kemp jako kemp

Každý rok jezdím s mojí mámou a nějakými psy na týdenní dovolenou po kempech českých. I ten rok jsem včas zabukovala chatku v Kempu U Lesa u Kadaně. Podle fotek to byl krásný, malý kemp s rybníkem, chatky tam byly malé i větší. Chtěla jsem tu větší a ještě jsem požádala, zda by v ní nemohla být lednička. Tu potřebuji, kvůli lékům, které si sebou vozím. Majitel všechno přislíbil, ujistil mě, že se nám tam bude líbit a zeptal se, zda nám nebude vadit, že budeme jediní hosté, neb v červnu nikdo moc nejezdí. Ubezpečila jsem ho, že naopak. V domluvený termín jsme naložily Pažouta a vyrazily. Nesmím ovšem opomenout ještě na jednu maličkost. Majitel mi volal, že se omlouvá, ale že jediná velká chatka, kterou nám přislíbil, bude obsazena, neboť tam přespí jakýsi svatebčané.

Cesta ubíhala velice příjemně, nebloudily jsme a moc jsme se těšily, až se ubytujeme a s kafem si sedneme ke stolku. Ukazatele začaly brzo po příjezdu do tamních hvozdů ukazovat, kudy cesta do Kempu. Ve vrátnici nikdo nebyl, ale lístek nás odkázal do hospůdky, kde prý majitele najdeme. Šla jsem tam, a příjemné slečny za pultem se zeptala, kdeže je majitel. Spí, odpověděla a šla ho vzbudit. Přišel asi tak pětatřicátník, značně zmožený alkoholem popíjející ho předešlý večer. Tak jsem tady z těch Lounek, rozverně jsem zašveholila. To je dobře. Odpověděl. A koukal na mě svýma krhavýma očima. Chcete se ubytovat, zaskřehotal. Jasně, ale radši bych přece jenom tu větší chatku a nezapomeňte na tu ledničku. To chcete dvě ledničky? Zeptal se. Ne, stačí mi jedna, už mě ten rozhovor přestával bavit. No nakonec jsem mu ukázala, kterou chatku bych chtěla, trochu se podivila, že nejsme v kempu sami, ale rybník byl nádherný a les kolem dokola. Vybalily jsme, uvařily kafe, chatky byly dokonalé, velké, s kuchyňským koutem, lednicí, sporákem, s nádobím, prostě úžasné a opilý majitel, že prý zaplatíme, až někdy. A šel spát.

V šest hodin mi zazvonil mobil – Vy nepřijedete? Ozvalo se. My už jsme tady. Aha a kde jste? No v chatce číslo 5. A kdo vás ubytoval? No vy, přeci. Jo ták, to byl asi otec. No, nějak jsem tomu rozhovoru nerozuměla, a představila si, kolik asi tak bylo tomu, co my volal, když nás ubytoval jeho otec. Z přemýšlení mě vytrhlo nové zvonění mobilu. Vy asi nejste v Kempu U Lesa, že ne, jsme, je tu les kolem dokola a i ten rybník. To jo, jenže to je kemp vedle mého, ke mně jste měly odbočit vpravo a vy jste odbočily vlevo. To vy už tam asi zůstanete, že. Zůstaly a připravily se tak o oběd, který nám skutečný otec majitele kempu uvařil na přivítání – domácí guláš.

 

VIII.            Příběh osmý - vana

Bylo léto, A velké vedro. Na zahradě jsem si napustila plechovou vanu vodou, ve vaně postavila židli a na ní dala rádio. Vzala jsem si časopis a zalehla do vany. Těšila jsem se, jak s časopisem v ruce a rádiem plným písniček si ten horký letní den užiju. Sotva jsem se začetla do první věty, začalo rádio zlobit. Chvíli hrálo, chvíli ne. Došla mi trpělivost, a ležíc stále ve vaně plné příjemné chladné vody natáhla jsem ruku, chytla šňůru od rádia, že s ní trochu zaklepu a rádio bude znova hrát, jak má. Ovšem asi po dvou, třech minutách mi došlo, že z těch dvou to nejsem já, kdo s kým třepe. Prekérní situace nabírala na své zlovolnosti. Já stále ležela ve vaně, rádio se mnou klepalo a nikde nikdo. Manžel cosi kutil v dílně a vůbec neměl zájem se aspoň občas podívat, jak si já rochním na zahradě. Netuším, jak se mi povedlo dotěrného rádia zbavit a v momentě, kdy jsem trochu pokroucena vylezla z vany, manžel se jako zázrakem objevil. Co je? Jsem zraněna elektrickým proudem, více jsem zaskřehotala, než řekla. Cože? Stále nechápal můj flegmatický manžel. Slyšíš dobře, co budeš dělat, už jsem začínala propadat depresi při představě, jak nemožně nechápavého chlapa mám doma. Aha, tak pojedeme na pohotovost. Je fakt, že v sobotu ve tři odpoledne bych těžko hledala u sebe v ordinaci obvoďáka.

Přijeli jsme do nemocnice, sestřičce řekli, co se stalo a pak nekonečně dlouho čekali na doktora. Slyšeli jsme, jak ho sestra několikrát vyzývá telefonem, aby se dostavil, že má na pohotovosti úraz elektrickým proudem. Po dvou hodinách dorazil nesympaticky vyhlížející mladý arogantní lékař. Zběžně se na mě koukl, položil mi otázky, zdálo se, že ho moje odpovědi ani moc nezajímají, natočil mi EKG a řekl si o 250,-Kč. Zůstala jsem na něj koukat možná víc vyjeveně, než na rádio na zahradě. Po dlouhé době, kdy mi konečně došlo, co chce, zazněla má otázka: Za co? Za to, že jste použila odborné vyšetření bez doporučení obvodního lékaře. Dělá si ze mě snad legraci? Pomyslela jsem si. Je sobota odpoledne, namítla jsem, kdyby mě na silnici srazilo auto, také bych musela čekat do pondělí, aby mě k vám poslal můj ošetřující lékař? Máte štěstí, že mám dnes dobrou náladu a nebaví mě vypisovat papíry, takže platit nemusíte, s výsměškem a pohledem vítěze mě doktor odpálkoval.

Korunu všemu ovšem nasadil můj manžel, který je jinak moc rád, že mě má, neb se prý se mnou nenudí. Po příjezdu domu řekl na svůj slovní projev poměrně dlouhou větu – hm, 220V nestačilo, příště zkusím 380.

 

 

IX.            Příběh devátý - zájezd byl

Dlouhých deset let jsem fungovala v naší obci jako hlásič v místním rozhlase. Můj hlas přirovnávali k herečce Švorcové, a pokud jsem do rozhlasu recitovala báseň, pak si mysleli, že k nám do obce zmíněná diva zavítala. Hlásila jsem ráda, a nevynechala jsem žádnou příležitost se takto neustále zviditelňovat.

Stalo se tak i ono úterý, kdy okolo 17. hodiny jsem si uvědomila, že jsem zapomněla vyhlásit odjezd účastníků zájezdu do divadla. V rychlosti jsem hupsla do auta a vyrazila na obecní úřad. Zapnula rozhlas, pustila krátkou písničku a už se oběma obcemi ozývalo: Hlášení obecního úřadu, odjezd účastníků do divadla je dnes, v 17 hodin z autobusové zastávky v Lounkách a v Chodounech. Periferním viděním jsem zaregistrovala pohyb v chodbě, tak se kouknu a tam stál Michal a cosi na mne volá, zeslabila jsem teda rozhlas a ptám se, jako co je? A on na to, Ty bláho, vždyť jeli včera! Ty jo, no nic mě nevyvede z rovnováhy, opět jsem rozhlas zesílila a zopakovala trošinku poopravené hlášení: místo Opakuji, začínalo – Opravuji hlášení obecního úřadu. Odjezd účastníků do divadla byl včera, v 17 hodin z autobusové zastávky v Lounkách a v Chodounech.

Jen manželka našeho starosty měla pak celý půlrok problém doma manželovi vysvětlit, že divadlo bylo opravdu v pondělí a ne v úterý a že mi dvě nejsme spiklenkyně proti němu.

 

   X.            Příběh desátý - hřbitov

Naše obec jako první v republice postavila vakuovou čističku odpadních vod a tudíž se u nás na obci dveře netrhli se zvědavými exkurzemi. Jiné to nebylo ani ten den, kdy ovšem mluvili rusky. Ha, zajásala jsem, ruština je můj druhý skoro rodný jazyk, a v rychlosti jsem jim nabídla, že mohou takto se mnou gavariť. V ten moment na mne začali chrlit cosi, co zdaleka nepřipomínalo tu ruštinu, kterou jsem před dvaceti roky studovala. No, nicméně jsem pochopila, že chtějí vidět naši čističku. Chaditě sudá – ukázala jsem k oknu. Vy pajďotě rovno, patom (links – ne, probůh, to je německy, já to nedám, kvílela jsem v duchu) do leva, rovno a tam vy smatritě (bože, jak se jen řekne rusky hřbitov, okolo kterého je chci poslat k naší čističce? Jak se jen řekne? Juchů, už to mám!!! Zajásala jsem, jak rychle myslící a inteligentní já dokážu být!) mnogo mnogo mjortvych. Netuším, zda z mého pohledu skvěle popsanou cestu k čističce pochopili, netuším, jestli se ihned nesbalili a neprchli zpět do ruské vlasti a už vůbec netuším, zda ještě pořád nechodí rovno a do leva a nehledají tu spoušť, těch mnoho mnoho mrtvých.

 

 

XI.            Příběh jedenáctý - průvodce

Vydali jsme se s mojí kamarádkou na cestu do Padovy, abychom se kochaly krásou květin na tamním veletrhu. Odjezd byl z Prahy, autobusem od hotelu Interkontinentál. Abychom se k němu dostaly, byly jsme nuceny použít podzemní dopravu – metro.

Denisa koupila dva lístky, oba procvakla, strčila do kapsy a pádila po schodech dolu, aby stihla již skoro se rozjíždějící soupravu metra. Ne tak já, já nic neprocvakla, nic jsem si nestrčila do kapsy a už vůbec jsem nepádila po schodech dolu. Stalo se to, co se v takovém případě stane – Denisa vlak stihla, já ne. Já jen smutně koukala na gestikulující kamarádku a s výrazem raněného tupce jsem stála na nástupišti a mozek mi v ten moment ujel společně s Denisou.

Vzhledem k tomu, že ve dvojici opravdu velmi málo jezdím metrem po Praze, natož když do Lounek ho ještě neprotáhli, tak jsem opravdu nevěděla, že v takovémto případě mám sednout do posledního vagónu a počkat, až v následující stanici ke mně ten ztracený dotyčný přistoupí. Já si krátila čas čekání na další vlak pochodem po nástupišti. Poprvé v životě jsem měla kufřík na kolečkách s dlouhou rukojetí a moc se mi líbilo s ním jezdit. Tak se stalo, že když přijel vlak, nastoupila jsem do vagonu, který zastavil přede mnou. Vzpomněla jsem si totiž, že Denisa říkala něco o Muzeu, kde bude čekat další spolucestující. Vystoupila jsem na Můstku, jako že přestoupím, jenže to asi jen Pražáci věděli, že v zatáčce bude stát nepropustná řada kontrolorů. Na jedné straně oni, lačně koukajíc po kořisti, na druhé straně já, bez lístku, tváříc se jak ovce. Šup, neproklouzla jsem. Lístek prosím, ozvalo se a v ten moment jsem rozehrála hru na hodného strýčka a totálního blba. Lístek má moje paní vedoucí zájezdu, ale oni mi ujeli a mě tam nechali stát a já jen vím, že říkala něco o Muzeu a tak hledám to Muzeum. My jedeme všichni do Itálie, do Padovy, ale já nevím odkud a tak jedu k tomu Muzeu. A pořád jsem mu cpala své myšlenky a žalovala na celý svět, jak mě opustila vedoucí a jak já nevím, co si v té Praze mám počít. Dopadlo to skvěle – zželelo se revizorovi ubohé ovce a politoval jí a ukázal, jak se přestupuje, nasedá do vlaku a odjíždí ke stanici Muzeum. Tam jsme se již mobily domluvily a zakrátko se našly. Oslava v Mac Donaldovy stála za to a pak jsem spořádaně s lístkem odjely metrem na určené stanoviště.

Na cestu jsme získali asi tak 90ti letého kmeta. Při pohledu na něj jsem se děsila, jak pojedeme asi tak zpátky s rakví, až s ním klepne naše přítomnost. Neměl k tomu po celou dobu daleko, ale zavinil si vše sám. Myslím, že víc arogantního a trapného průvodce nikdo nezažil.

Vše začalo v Brně, kde nastoupili Moraváci, jeho rodní bratří. Od té doby jsme my Češi museli několikrát skousnout jeho poznámku, jací že to jsme barbaři, nehodící se ani za jeho n námahu. Vím, že nemohl za to, že cestovka dala jemu jen jeden itinerář a my v autobuse měli dva různé. Ale to ho neopravňovalo nazývat nás blbci a jinými nepublikovatelnými slovy. Jedna část autobusu chtěla program dle svého plánu, druhá si trvala na svém. On nezvládl ani jedny. Asi nejúsměvnější bylo, že já se podle něj jmenovala pokaždé jinak a při ubytování to nemělo chybu. Náš pan ředitel měl sebou svou zákonnou choť, ovšem pan průvodce se rozhodl, že ho nechá, ať si taky užije a na pokoj místo manželky, mu podvrhl o deset let starší kolegyni.

Ráno začalo domlouvání nanovo. Nakonec všichni odjeli do Benátek, kdy on po cestě vyinkasoval od každého 10 €, prý na lístek na loď. Já živelně nesnáším organizování mého života a tak jsem prohlásila, že s ním teda po Benátkách chodit nechci, přidali se další i má kamarádka a chtěli na něm svá eura zpět. No, běsnil hůř než kozel, kterému se nedaří. Dnes už vím proč; od každého takto vybraná eura byla pěkný přínos do jeho kapsy. Jednak lístek na loď tolik nestojí a jednak nekoupil lístek žádný, protože se žádný hromadný lístek neprodává. Všichni, aniž to jenom trochu tušili, jezdili jak černí pasažéři.

K večeru jsme měli všichni sraz na vlakovém nádraží, kde opět chtěl eura s tím, že koupí lístek na vlak. Netušil ovšem, že jeden mladý muž, mluvící plynně anglicky již dávno zjistil, že ani na vlak se nekupuje hromadná jízdenka, nýbrž že každý sám sobě musí lísteček zakoupit a tak z toho byla opět pěkná mela. Pravděpodobně ona byla příčinou, že v Benátkách ponechal svému osudu postarší manželský pár, ovšem v Padově, sedíce již v autobuse jsme se o nich od něj dozvěděli snad i kolikrát za den chodí na záchod. O řidiči druhého autobusu ani nemluvím, protože po tom, co nám o něm cestou vyprávěl, bych si s ním kafe rozhodně nedala. Jenže to už jsem měla pana průvodce dost a konečně se ozvala. A řekla jsem mu teda úplně všechno, že tak arogantního, sprostého, samolibého a ještě vychytralého průvodce aby jeden pohledal. Od té doby s námi již pan průvodce nekomunikoval, nikomu se za své jednání neomluvil a jak to dopadlo? Kamarádka Denisa na něj podala cestovce písemnou stížnost a ta zjednala nápravu – pana průvodce propustila ze svých služeb.

 

XII.            Příběh dvanáctý - v letadle se nedá nudit

Šíleně se bojím létat letadlem a před čtyřmi roky jsem s tím definitivně praštila. Navíc, co let, to nezapomenutelný zážitek.

Francie – letěli jsme na Silvestra do Paříže. Už při cestě tam jsme se tak nějak všichni v letadle seznámili, zjistili jsme, že máme stejné krevní skupiny a že to bude stát za to. Nejvíce jsme si padli do oka s manželky z Prahy – aby ne, když Jana byla taky učitelka a navíc měla ve Francii dědu a tak válela francouzsky jedna báseň. Prošmejdili jsme s nimi celou Paříž, projeli se novým metrem sedíce v úplně prvním vagónu na první sedačce, zabloudili do černošské čtvrti a při natáčení na video prchali jak nikdy v životě, když se na nás vyřítila skupina černochů. Tak nějak to uteklo a už jsme zase seděli v letadle. Najednou jsem si všimla, že jedeme pozadu. S hrůzou v hlase jsem vykřikla – My jedeme pozadu! A z nedalekého sedadla se ozvalo – Vždyť je to taky zpáteční let!

Djerba – Silvestr na tomto krásném ostrově v Africe doporučuji každému, skvělé počasí, skvělí arabové, nikdo vám nic nevnucuje, krásně se nakupuje a nakonec dostanete ještě něco do baťohu zadarmo, když dokážete s nimi smlouvat o ceně aspoň hodinu. Jsou pak tak šťastní.

Ovšem nejprve se musíte prokousat cestou tam, jako já. Po dvouhodinovém zpoždění hned v Praze nás konečně posadili do letadla. Ke křídlu. No to bude věc, pomyslela jsem si a jako vždy zasedla na sedadlo do uličky, abych z té výšky neviděla vůbec nic. Letěli jsme tureckou společností, a hodinu už jsme v tom letadle seděli a nic se nedělo, jen tam pořád běhali stevardi a něco mleli. Ti, kdož umí cizí jazyky, se jim snažili porozumět, leč marně. Najednou z kokpitu vylezla pilotka. Dáma, paní Růžičková by vedle ní vypadala jak anoretička. Cosi zavelela, jeden stevard otevřel jakási dvířka vedoucí na křídlo a drže v ruce železnou tyč na to křídlo vylezl a začal tou tyčí mlátit do klapek. Páni, on je odmrazoval!! Neletím, letělo mi hlavou, vážně vystupuji, pozdě, letuška zavřela dveře a pilotka šla na věc. Myslím, že v minulosti to byla letuška práškující v Turecku olivové háje. Její přistávací manévr nad Djerbou byl obdivuhodný každému, kdo někdy viděl akrobatické lety. Nejdřív jsme přistávali rovně, netrefili, tak jsme skloněni na pravé křídlo obkroužili ostrov a … druhý pokus opět nevyšel. Takže tentokráte levé křídlo a …. Hurá, dopadli jsme na letištní plochu, sedmnáctkrát poskočili, zatleskali pilotce za výkon a vylezli. Zpátky jedu autobusem, na velbloudovi, jakkoli, jen ne letadlem, pokřikovala jsem na manžela. Ovšem opět skvělá parta lidí – Dušan s manželkou, Jirka s manželkou, a další – holky z Portugalska, moji nejmilejší kluci (byli dva a vodili se za ruce a zamilovali se do sebe navzájem – to jako já a oni dva – rozumějte, oni dva do sebe a já do nich obou) a manžel je nemohl skousnout a oni se mnou všude chodili a pořád jsme se něčemu chechtali a tak i ta zpáteční cesta byla najednou nějaká kratší a loučení na letišti takové uslzené. Tak třeba se odhodlám a zase někam vyrazím a my se všichni určitě potkáme.

Bulharsko – letadlo bulharské společnosti byl vyřazený poválečný letoun a podle toho i vypadal. Dodnes netuším, jak ty šrouby na křídle let vydrželi, když já zcela JASNĚ, sedíc opět (jak jinak, že) u křídla viděla, ŽE SE CELOU DOBU POVYTAHOVALY. Vůbec celé letadlo se šíleně třáslo, dvířka nad našimi hlavami nedržela a neustále se otvírala a tapetýrung byl na mnoha místech buď odchlíplý, nebo radši už tam ani nebyl. Pilot toto letadlo pilotoval právě za druhé světové války a ještě si pamatoval, že vždy musí rychle nahoru a pak rychle dolu. Co nám dělali uši, já neslyšela ještě asi dva dny a musela jsem pořád křičet, když jsem chtěla něco říct a tak se opět kolem mě vytvořila velká parta lidí a celou dobu jsme se od sebe nehnuli. Viďte Zelenkovi ze Železné Rudy, Martino, tisková mluvčí a další a další. Jen si vzpomeňte, jak jste opili chudáka mého flegmatického, výšek se bojícího manžela, jen abyste ho viděli skákat bungee jumping. A že se vám to povedlo. Dodnes, když si na to vzpomenu, dostávám záchvaty smíchu.

 

XIII.            Příběh třináctý - škola není nuda

Třináctka je pro mě magické číslo. Hodně věcí se mi v tomto datu přihodí, například naše Jana se třináctého narodila, její syn, náš vnuk také, třináctého jsem rovnou z ulice skončila na operačním sále, třináctého jsem se vdala a třináctého se mi ve škole povedla pěkná hláška.

1)Dva kluci seděli spolu v jedné lavici a dost vyrušovali, tak jsem Zdeňka posadila do volné lavice dopředu, ale ono to nestačilo, pořád se na něj ostatní koukali a ukazovali. Co na tom Zdeňkovi pořád vidíte, že na něj pořád koukáte, zeptala jsem se, a zezadu se ozval Jirka, ten jeho ksicht, podívejte se. Já na něm nic nevidím, mně se Zdeněk zdá docela pěkný kluk a ten Zdeněk zareagoval: Děkuji, paní učitelko, ani vy nejste k zahození.

2) Pište, řekla jsem jednou při suplování matematiky – na 4kg masa potřebujeme 4kg cibule, kolik kilo kibule potřebujeme na 6 kg mas

3) Tři kombajny zorají pole za dvě hodiny, za jak dlouhou dobu zorá to samé pole 6 kombajnů. Od kdy kombajny orají pole? Zeptal se syn soukromě hospodařícího rolníka. To jsou nové, ty dovezli z Německa, reagovala jsem já.

4) Rozdala jsem ve 2. K obrázek krávy a chtěla, aby jí žáci popsali – My ale loni měli jinou krávu, namítli – loni jste měli tamtu krávu, teď budete mít tuto. Nenechala jsem je na pochybách, kdo je bude učit.

5) Máte 5l akvárium, za jak dlouhou dobu nakape, když bude kapat rychlostí – dál jsem se už opravdu nedostala a jako suplující učitelka matematiky skončila.

6) Chmelová brigáda a Danovi se nějak nechtělo dělat. To já, v tvém věku udělala za hodinu 60 babek. A kolik jste udělala dědků, paní učitelko?

 

XIV.            Příběh čtrnáctý- Porus, co to je?

 

Dost často chodím do nemocnice, na kožní oddělení. A zde zažívám plno neuvěřitelných a úsměvných situací. Nedávno se mi na pravé tváři vytvořil jakýsi pupen. Jako první jsem s tím navštívila svou kožní lékařku. Ta to chvíli zkoumala a pak mě odeslala na chirurgii, aby se na to podívali tam. Vyřízneme to, zněl verdikt. A tak se také stalo. Vyřízli, poslali na rozbor a zjistili, že je to jakýsi Winnerův porus. Je pravda, že paní doktorka podotkla, že se jí to nepodařilo vyříznout celé, neb to nešlo a že se to bude muset udělat ještě jednou. Jenže mezitím jsem opět ležela na kožním a zde to začala zkoumat sama paní primářka. Pošlu vás s tím na chirurgii, a jak řekla, udělala. Odešla jsem tedy v tom oblečení, co jsem měla na sobě, to znamená – nemocniční, kdysi bílou košili, nyní hrající růžovou, zelenou a žlutou barvou, to podle toho, jakou léčbu měl ten který pacient nařízenou a modrý pruhovaný župan přepásaný bílou šňůrkou. Pan doktor byl velice milý a usměvavý a hned mě vzal na řadu, jak jsem přišla. Winnerův porus, co to je, to jsem teda nikdy neslyšela, namítla sestra, když si přečetla, s jakou diagnózou jsem dorazila. I pan doktor na to koukal nějak nevěřícně, nicméně to nekomentoval. Tak ukažte, kde to máte. Tady, na tváři. Hm, co s tím uděláme, ukažte, já si nakreslím, kudy povedu řezy a s těmito slovy vzal do ruky tužku a začal mi na tváři kreslit čáry. Po půl hodině jeho snahy o výtvarné umění na tělo se na mě zadíval a prohlásil, no, ono vlastně není co řezat, já bych to ještě nedělal, není to tak veliké, počkáme, a kdyby se vám to zvětšilo, tak přijďte, kdykoli a já vám to vyndám a s těmito slovy mě poslal zpátky na mé oddělení. Při rozloučení ve dveřích se na mě zadíval, zacukalo mu v koutcích a jen tak mimochodem podotkl, ježíší, já na to kreslení vzal obyčejnou propisku, no, snad to nějak umyjete. Hned u sebe na pokoji jsem se vrhla k zrcadlu, abych zjistila, že mi na tváři vyrobil smějícího se smajlíka a já s tím šla přes celý nemocniční areál a plno lidem jsem udělala určitě ten den šťastný.

 

             Příběh patnáctý - Kožní v nemocnici, čas který se zastavil

 

Na kožním trávím i tři týdny, a pokud se na pokoji sejde dobrá parta (a to vždy), není o zážitky nouze. Vedle na pokoji leželi chlapi a my jim před vizitou na dveře pověsili cedulku – Siesta, nerušit. A pak jsme čekali, co z toho bude. Na kožním nejsou jen skvělí a pohodoví pacienti, ale i lékaři. Tento pokoj při vizitě vynechali. Všichni jsme šli na snídani, jen tito pánové jaksi chyběli. Hned po snídani jsme otevřeli dveře od jejich pokoje a ptali se, pročpak nebyli na snídani – a oni, že přece až po vizitě, ta už ale dávno byla, odvětili jsme a pak si konečně všimli lístečku na jejich dveřích.

To bylo ještě na starém oddělení, kde byly společné záchody. Na dveře jsme umístili cedulku – z technických důvodů nepoužívat a pak jsme si užívali záchodu jen pro sebe.

Každé pondělí se všichni pacienti váží, to aby se zjistilo, jak jim jde nemocniční strava k duchu. To vždy sestřička zavolá na celé oddělení – Vážení a už se otevírají dveře a z nich se plouží pacienti směrem k sesterně. A tak jsme ve středu dopoledne otevřeli dveře a zvolali – Vážení, a pak se bavili tím, jak pacoši vůbec nevědí, co je za den a otevírají se dveře a z nich se plouží směrem k sesterně.

Byla se mnou na pokoji Vlasta a měla na tváři růžovku. A místo brady lalok. Při vizitě jí bylo oznámeno, že jí budou brát vzorek z tváře a ona – vezměte si klidně celý lalok. Při další vizitě pořád přemýšleli, co s tou její růžovkou mají dělat, že nic nezabírá. Tak jsem se nesměle ozvala, že bych věděla. Všechny tváře lékařů se na mě obrátily a čekaly, co ze mě vypadne. Doporučte Vlastě, aby byla závistivá – vždyť přece se dávno ví, že člověk závistí zbledne.

 

      Příběh šestnáctý - Rozhovor na ICQ:

 

how are you doing my friend!!!

i just love all the videos you upload, they are totally awesome!!

i wanted to let you know about this ipad site where you can get a free ipad ( then maybe your video quality would be better)

let me know what you think

thanks

steve

 

2159302362

ahoj, mohl bys mi to nejak prelozit?

w0rm_cz20:37

jj ale pockej chvilku prosim mam telefonat :-)

21593023620:37

jj

w0rm_cz20:57

jak se máš kamarádko, how are you doing my friend!!!

21593023620:58

no, zatim to jde, jen kdyby mi ta lupenice dala pokoj

w0rm_cz20:58

moc se mi líbí všechna ta videa co jsi nahrála, jsou aboslutně úžasný i just love all the videos you upload, they are totally awesome!!

21593023620:58

vazne? Jen hudbu mi tam nacpal youtube svou vlastni, ja tam mela nejakou co nesla dohromady s autorskymi pravy

w0rm_cz20:59

chtěl bych ti dát vědět o těchle stránkách věnovaných ipadu, kde můžeš vyhrát jeden ipad zdarma (pak budou možná tvá vide mít lepší kvalitu)

dej mi vědět co si o tom myslíš

děkuju

stýf :-D i wanted to let you know about this ipad site where you can get a free ipad ( then maybe your video quality would be better)let me know what you think thanks
steve

21593023620:59

jo tak, ty prekladas

ha ha ha ha ha ha

 

21593023621:00

aha, tak to nic

w0rm_cz21:00

hahah to je nějakej spam :-D

21593023621:00

to je

w0rm_cz21:01

SPAM jsem snad ještě nikomu nepřekládal :-D

21593023621:01

no jo, aby ses z toho .... a ja ti jeste jak blbec odpovidam

w0rm_cz21:01

:-Dhhahah já dám tuhle konverazaci na FB asi :-D

21593023621:01

opovaz se

to stejnak nikdo nepochopi, jen my dva vime

w0rm_cz21:02

jj to je fakt :-D

21593023621:02

ale ten rozhovor vazne nemel chybu, ja ho pouziju do sve knihy

 

 

 

        Příběh sedmnáctý - Krumpl

Myslím si, že každá obec či město má svého Krumpla. Tak i v naší vesnici žije jeden takový prazvláštní člověk. Mám s ním hned několik příběhů a zážitků:

  1. Jednou jsem v místní hospodě vyprávěla, jak jsem naložila naší psí holku a jela se s ní koupat k zatopené pískovně. Byla tam budka, kde chtěli zaplatit asi za to, abychom jim neznečistili více již už špinavou vodu a paní mi říká – no, s tím psem tam ale nemůžete. To není pes, ale fena, já na to a tak jsem byla vpuštěna. Netušila jsem, že mi to Krumpl vrátí. Vybírala jsem poplatky ze psů a on byl jedním z těch, co nezaplatili. Nezaplatil jsi za psa, říkám mu a on mi na to odvětil – já nemám psa, ale fenu! No, dohadování trvalo delší dobu a on se radši své feny zbavil, než aby za ní platil.
  2. V obci se kopali výkopy pro připojení všech domů na pevnou linku. On se tomuto bránil seč mohl, dokonce kopáčům přelámal jejich pracovní nástroje. Nepomohlo mu to a výkop kolem jeho domu byl proveden. I přišel na obecní úřad a žádal o statika, neb mu údajně po tomto výkopu začal jeho barák padat. Statik dorazil, provedl kontrolu a zjistil, že k žádné tragédii v dohledné době nedojde. I přišel Krumpl opět na úřad a žádal o 12 kopií statikova posudku. K čemu tolik kopií? Ptám se ho. Dám je všem rodičům až jim můj spadnuvší barák zabije děti, které půjdou okolo. A na to požádal o policejní ochranu, neb se mínil stát v brzké době vrahem těchto dětí tím, že je jeho barák zbaví života. Po několika letech byla u nás povodeň a on opět žádal o posudek od statika. Přišla jsem teda k němu, on nebyl doma, statik tudíž prohlédl jeho dům zvenku, zkonstatoval, že u něj ani žádná voda nebyla a tudíž nehrozí žádná demolice a odjel. Krumpl přišel za mnou a ptá se, kdy přijde ten statik. Řekla jsem mu, že už jsem u něj byla, ale on nebyl doma – no to jsem si ale dala. Takže ty jsi byla u mě? Ty jsi se ke mně vloupala? Ne, odvětila jsem, říkám, že jsem byla u tebe, ale ty jsi nebyl doma. On opět začal s tím, že když on nebyl doma a já u něj byla, tak jsem se musela k němu vloupat a náš rozhovor o ničem pokračoval ještě asi půl hodiny a tvořily ho dokola pořád tyto věty. Na závěr mi řekl, že chce 20 kopií statikova posudku. Na co 20?! Zhrozila jsem se. No, protože je rozdám sirotkům, kteří zůstanou po rodičích, které můj dům zabije, až půjdou okolo a on na ně spadne. Na to jsem mu řekla, že žádní sirotci nebudou, protože ty už přece zahynuli, když na ně spadnul jeho dům po výkopových pracích. A jo, odvětil a konečně odešel.
  3. Moje kamarádka má tu smůlu, že je sousedkou s jeho rodiči a mezi jejich pozemky je zíďka. I rozhodla se, že jí opraví a aby případný déšť nenarušoval nově vybudovanou zeď, dala nahoru umístit tašky, směřující na její pozemek. Ovšem tašky asi 10 cm přesahovaly i na pozemek sousední. Krumpl to dotáhl až na městský úřad, kde si stěžoval, že mu moje kamarádka ukradla 10 cm vzduchu a že žádá o okamžité odstranění přesahujích tašek. Pomyslela si moje kamarádka cosi o pracovnících stavebního úřadu, cosi o Krumplovi a chtěla postupovat dle nařízení šimla. Leč Krumpl jí sdělil, že on jí teda na svůj pozemek nepustí a ať si tašky odřeže z jeho pozemku jak chce a tak se řeší dodnes přesahující tašky.

 

       Příběh osmnáctý - noční košile

Bylo léto, horké léto a já měla na návštěvě tetu z Týniště s bratrancem. Rozhodla jsem se, že je od nás domu dovezu sama, a protože je šílené horko, že pojedeme až později večer. V čem jenom pojedu, v takovém vedru? Našla jsem nádhernou noční košilku, lehounkou jak vánek. To je ono!!! Zajásala jsem, navlékla se do ní, naložila tetu s bratrancem a vyrazila směr Hradec Králové a dál. Pojedeme přes Prahu, dohodli jsme se, protože bratranec v ní dosud ještě nebyl. No, já cestu do Hradce znala pouze přes Boleslav a Jičín a v té době jsme o žádné GPS a podobných vymoženostech ani ještě neslyšeli. Vyrazily jsme a na výpadovce na Hradec se napojili na řidiče s spletkou mající písmena HK. Sláva, on nás do Hradce dovede! Držela jsem se ho jako to pověstné klíště a cesta příjemně ubývala. Vjeli jsme do Chlumce nad Cidlinou a začali se proplétat divnými uličkami. Já pořád za ním a najednou – konečná. Pán zastavil u baráčku a vystoupil. Jak to, že nejedete dál? Volám na něj z auta? Jeho pohled mluvil za vše. BLÁZEN!!! Co to má na sobě? Co ode mě chce? Naštěstí v té době nebujela tak kriminalita jako dnes a tak se odvážil přijít blíž. Vysvětlila jsem mu, že má jet do Hradce, když má hradeckou espézetku a že já netuším, kudy tudy cesta a proto se držím jeho. S úlevou se zasmál a vysvětlil mi, že on je tady doma ale že rád mi poradí kudy mám pokračovat. A tak naše cesta začala zase nabírat směr Hradec. Musíme natankovat. V Hradci na křižovatce jsem objevili velikánkou benzínku. Natankovala jsem za celých 100,-Kč a teta vystrčila z okénka ruku a mávajíc v ní stokorunou volala na okolo procházejícího pána – platíme! On na to: já taky, ale tamhle vevnitř. No, my holky z vesnice jsem vůbec netušily, že existuje benzínka, kde není čerpadlář a že se platit chodí k pokladně. Zaplatili jsme a pokračovali směr Týniště. Mušky létaly kolem rozsvícených světel jak divé a několik se jich nalepilo na přední okno (mimochodem, co proletí mušce hlavou, když narazí do čelního skla u auta? Odpověď pište do návštěvní knihy, kde se dozvíte později, jaká že měla být) a tak jsem spustila ostřikovač a stěrače a přední sklo si umyla. Po několika kilometrech cítím divný zápach. Snažím se zjistit, zda to jde od mého auta, či od auta co jede přede mnou. Za chvíli už jedu style, nohy na pedálech, ruce na volantu a hlava visí z okénka. To smrdíme MY! Co budeme dělat? Kolem půlnoci zastavuji u krajnice a začínám stopovat projíždějící jedno auta za hodinu (to byla doba, když aut bylo málo). Daří se a to nečekáme ani moc dlouho. Už se jedno auto blíží. Zastavuje příjemný mladý muž, vylézá s auta a už jde ke mně. Poskakuji radostí kolem něj a sděluji mu, co se mi stalo. Víte, já autům vůbec nerozumím a s těmito slovy mi vytrhává všechny kabely, co v kufru auta vedou ke stěračům a bůhví k čemu ještě (škodovka 100 – motor vzadu, kufr vepředu). Z mého auta vylézá teta a on najednou spěchá zpátky ke svému autu. Divím se, proč, a pak mi to dojde – moje nádherná, průsvitná noční košilka!!! A teta.

 

 

      Příběh devátenáctý -  Zkouška z ruského jazyka

Začala jsem studovat vysokou školu a součástí prvního ročníku byl i cizí jazyk. Já si vybrala ruštinu, přesvědčená, že když jsem se jí učila od třetí třídy na základce, že jí hravě zvládnu. Navíc o sobě vím, že se angličtinu nejsem schopná naučit a němčina se mi nelíbí, i když i z ní mám maturitní zkoušku.

Na přednášky jsme dostali rodilou mluvčí Elenu, velice sympatickou a milou osůbku, učící ještě i němčinu. Navíc milující psy a v době přednášek též přespávající na koleji. Nedalo moc práce, abychom se my dvě skamarádily. Samozřejmě tomu dopomohly naše dvě velké neřesti. Cigarety a nestálé téma – psi. Při našich večerních „kouřovkách“ jsem plynule přecházela k jejímu mateřskému jazyku, i když při přednáškách jsem měla kolikrát pocit, že ruština je něco, co slyším poprvé v životě. Tak uplynul celý ročník a přišlo na řadu zkouškové období. Jak já se děsila právě zkoušky z ruštiny. Sice zápočtový „slovár“ jsem díky jednomu učni u nás ve škole zvládla více než bravurně, zkouškovou prezentaci měla připravenou, přesto jsem věděla, že to nedopadne tak, jak bych si já představovala.

Den D nastal a já odkráčela před třídu předvést to, co bych měla umět. Jako téma prezentace jsme si vybrala Boršč. Obrázek střídal obrázek a já naprosto nepochopitelnou ruštinou cosi odblekotala. Uf, první část mám za sebou. Teď ještě jakýsi rozhovor s Elenou a hotovo. Jaké téma si vyberete? Zeptala se a povzbudivě na mě koukla. Moskvu. Odvětila jsem a byla přesvědčená, že to zvládnu. Výborně, zajásala. A pak se to stalo.

Pokusím se přetlumočit začátek mého přednesu.

Moskva ist stalica Savetskovo Sajuza. V ten moment si Elene stouply všechny vlasy na hlavě. IST? Sovetskovo Sajuza!? Začervenala jsem se a opravila ist na esť. Pak jsem se jí snažila vysvětlit, že když já se kdysi učila ruštinu, tak Moskva skutečně ještě byla hlavní město Sovětského Svazu a navíc, že ona nás také zdraví, když přijde, Dorogije tovarišči. Vysvětlili jsme si to, já se dozvěděla, že tovarišč není soudruh, jak jsem si do té doby myslela, ale přítel, druh a jala se pokračovat v mém popisu Moskvy. Začala jsem úplně stejně, rusky a po odříkání věty – Moskva esť stolica Rasii přešla plynule na němčinu a celou zkoušku jí i odříkala. Elena se tvářila velice spokojeně, já se nakonec dozvěděla, že když se chce, tak to jde, spolužáci zapomněli zavřít své pusy a v indexu mi zazářila dvojka.

 

         Příběh dvacátý - Rok 1989

Už vás vidím, jak čekáte, že budu popisovat nějaké zážitky z listopadu tohoto roku – no, nouze by nebyla, ale ty má z této doby snad každý a možná že i ty samé. Já se vrátím o pár měsíců zpět, někdy kolem prázdnin téhož roku.

Během měsíců červenec a srpen vrcholila dostavba základní školy se školní jídelnou. Já, jako budoucí šéfová té jídelny jsem se zúčastňovala kontrolních dnů. Tam se vždycky probíralo, co se má ještě rychle dodělat a další věci. Ten den se budoucí soudružka ředitelka rozhodla, že se obuje do mě. „Nepřeju si, aby na všech stolech byly ty igelitové ubrusy. Děti na ně mohou mít alergii, tak by měly některé stoly zůstat bez ubrusů.“ Pracovnice hygienické stanice na to pravila: „Děti mají alergii i na křídu a také jí budou muset brát do ruky.“ Na to se ozval do té doby na všech kontrolních dnech mlčící zástupce hasičů: „To já jsem alergický na Rudé právo a to ho ani nemusím brát do ruky.“ Kontrolní den velice rychle skončil uraženým odchodem soudružky se slovy, že ona se teda urážet nenechá.

Škola se měla jmenovat Základní škola Klementa Gottwalda a tak prostoru před vchodem měla vévodit jeho bysta. Podle plánu měl Kléma koukat na vchod školy a do oken a tím hlídat vzdělávání naší mládeže. Jenže …..

Jenže na jednom z posledních kontrolních dnů to přišlo. Soudružka ředitelka s vytřeštěnýma očima sdělila investorovi a stavbyvedoucímu, že soudruh Gottwald nemůže koukat na školu, ale musí se otočit na druhou stranu, musí koukat od školy!!! Proč!? Vyděsili se oba pánové. Protože když kouká na školu, kouká na ZÁPAD!! A to nelze dopustit. I otočili soudruha na konci srpna směrem na východ a v listopadu ho nechali koukat někde ve sklepení do stropu, na vesmír.

 

         Příběh dvacátýprvní - Nejlepší kamarádi

Mezi agiliťákama jsem našla neskutečnou spoustu skvělých lidí a někteří mě dokonce pasovali mezi své kamarády. A když už jsem se stala jejich kamarádkou, tak i se všemi i kanadskými žertíky. Jeden, nejvydařenější sem musím rozhodně napsat.

V ten čas běžel v televizi pořad, jmenující se Prostřeno. Já kdekoli a kdykoli prohlašovala, že bych do tak stupidního pořadu nikdy nešla. Pak mi naše Jana prozradila, že mě s Vojtou kamsi přihlásili. No, řvala jsem na ní jak protržená a byla rozhodnutá, že si tam půjde sama.

Někdy v lednu roku 2011 jsem ztratila mobil a po zakoupení nového a získání svého starého čísla jsem na FB napsala, ať mi každý pošle smsku, abych si mohla své přátele uložit.

A po čase na tuto prosbu už zapomněla.

Jedno březnové dopoledne – přišla smska. Dobrý den, Na základě vaší přihlášky jste byla vybrána do pořadu prostřeno. Natáčení bude probíhat v týdnu od 15. 3. do 19.3.

Koukala jsem na to jak vyoraná. Večer jsem jela k mámě, kde jsme to jako správné baby probíraly. Najednou jsem si vzpomněla, že mě Jana kdysi někam přihlašovala. Ihned jsem jí zavolala a pod nátlakem jí donutila k přiznání, že to byla ona, kdo mě do pořadu nahlásil. Trvalo jí to sice dlouho, snažila se mě přesvědčit, že mě přihlašovala do Jste to, co jíte, ale neměla šanci. Spokojeně jsem jí sdělila, že v Prostřeno bude ona, protože Ivana či Jana, jim řeknu, že si spletli jméno. No, jenže jsme to pořád s mámou probíraly a nakonec mi máma řekla, ať jim napíšu, že jde pravděpodobně o nějaký omyl. Na nic jsme nečekaly a já jim opravdu takovou smsku napsala. Jako že se omlouvám, ale že jsem se do žádného pořadu nepřihlašovala a že jde pravděpodobně o nedorozumění. A na tuto epizodu zapomněla. Teda zapomněla bych, kdybych to nenapsala na FB, jako že mě vybrali do Prostřeno. Nic víc.

Po nějaké době jsem jela na závody do Mimoně a tam se kromě jiného najednou začala probírat má účast ve zmíněném pořadu. A kde to vázne a že se všichni moc těší, až mě uvidí vařit a uslyší ostatní, jak mě pomlouvají – no kamarádi, co na to říct. A najednou Mirek – odcitoval mnou napsanou smsku, kde vysvětluji co a jak. Já na to jo, tak jsem jim… a najednou ticho. Hele, Mirku, jak víš, co jsem jim napsala? MIRKU????? A najednou mi to došlo. No, chechtali jsme se tomu ještě na několika společných závodech a já si pořád myslím, že takto vymyšlený kanadský žertík je naprosto dokonalý.

 

Příběh dvacátýdruhý - Venanův bungee jumping

Zmiňuji se zde o manželově bungee jumpingu a myslím, že popsáním tohoto úžasného zážitku se vás pokusím třeba trochu pobavit.

Chodili jsme po Kitenu a manžel pořád opakoval, že na bungee jumping ho rozhodně nikdo nedostane, ledaže by byl notně opilý. Byla to pro nás ostatní výzva a věřte, že nám to moc práce nedalo. Stalo se tak jeden den později večer a my došli s již dokonale opilým Venanem k této atrakci. Jdu na no, začal se Venan kasat. Jasně, ty to zvládneš, povzbuzovali jsme jeho rozhodnutí. Odhodlaný Venan odešel za místními Bulhary, provozující tuto šokující podívanou. Koukali sice na notně se potácejícího Venana divně, nicméně se jali ho uvazovat do sedačky. Připoutali ho, a .... natáhli. Ovšem asi pozapomněli, že před ním tam natahovali děvčata, vážící asi tak o 3/4 méně než v té době vážil Venan. Já vytáhla kameru a začala natáčet. Vypuštění a Venan se vznesl kamsi k nebi rychlostí, kterou by mu mohla závidět i raketa, vypouštěná do vesmíru. Venan zmizel kdesi v oblacích za jeho šíleného řevu. Najednou byl zpět mezi námi, odrazil se od země, aby se znova a znova vznášel do vesmíru. Můj hurónský smích přivábil plno zvědavých kolemjdoucích, když tu najednou Venan změnil rotaci a místo k zemi se s ním lano stočilo nad silnici a on prosvištěl nad projíždějícím autobusem. Řidič vyjeveně zíral, co to bylo, protože v ten moment nemohl být schopen zaregistrovat, co že  mu nad hlavou proletělo. Když tu Venan proletěl zpět, aby za chvíli letěl znova k autobusu. O Bulhary se v ten moment pokoušeli mdloby, a přemýšleli, jak nenápadně zmizet. Venan ale úspěšně přistál. Všichni jsme si oddychli, já se přestala nezřízeně smát a chystala se k odchodu. Ovšem ne tak Venan. Jdu na to znova, prohlásil. Jenže to se mu nepovedlo, protože Bulhaři v ten moment svou atrakci uzavřeli a zmizeli.

 

Příběh dvacátýtřetí - dvojník

Rozhodla se jednou v neděli naše děvčata, že se chtějí jet vykoupat do krytého bazénu. proč ne, řekli jsme si s manželem, naložili je a odjeli do Litoměřic. Budou tam hodinku, řekla jsem si a rozhodla se, že se nemá cenu převlékat a odjela v tom, co jsem měla na sobě. Vesnické tepláky a krásnou žlutou mikinu s velikánskou bílou plachetnicí. Odložili jsme holky do bazénu a přemýšleli, kam se na tu hodinku vrtnem. Jdeme na kafe, bylo naše společné rozhodnutí. Jenže kam v neděli dopoledne na kafe? Jdeme do Salva Quardy. O je, taková honosná restaurace, zavyla jsem. Nevadí, nějak se mi povedlo proklouznout ke stolu, zasednout a ani se nehnout. Pár lidí tam sice sedělo, ale ti dělali, že mě ani nezaregistrovali. Objednali jsme si kafe, když tu najednou se ve dveřích objevil můj známý, Karel, malíř pokojů. Manžel ho taky uviděl a správně, jak jsem předpokládala, si ho spletl s hercem Heřmánkem, také Karlem. Hele, ráno s ním byla v televizi pohádka a teď je tady naživo. Ukázal hlavou ke dveřím. Ale ne, to není Heřmánek, to je Karel!!!! Já na to a hned volám: Karle, Karle, ahoj, pojď sem! I šel Karel k nám. Ahoj, já na něj. Dobrý den, on na to. Ale Karle, ty mě nepoznáváš? Hraju si se svými vlasy, abych mu dala najevo, že délka mých původně dlouhých a nyní krátkých vlasů až  tak zase nemohla změnit mou podobu. Ne, neznám vás, odvětil. Ale Karle, já jsem přece Ivana. Pořád na mě koukal jak na neznámého vojína. No Ivana, od Franty Hájka. Neznám žádného Frantu Hájka, on na to a mě v ten moment došlo, že tentokrát má pravdu manžel. Promiňte, já si vás s někým spletla. Špitla jsem a notně se začala červenat. Usmál se, usedl k nám ke stolu a objednal si pivo. A já v těch šílených teplákách s tou úžasnou mikinou nenápadně šeptala manželovi, ať urychleně zaplatí a my můžeme zmizet.

 

Příběh dvacátýčtvrtý - zrada - jak se s tím vyrovnat

Asi nejhorší, co v životě člověk může zažít, je zrada od blízkého člověka. Od člověka, se kterým jste si do té doby neskutečně rozuměli, se kterým jste zažili neuvěřitelné příhody, prožili nádherné a smíchuplné dny.  

S Vendulou jsem byla dohodnutá, že se mnou pojede na koncert malých zpěváků, kde účinkovala i naše malá Týna. Ráno mi ovšem volala, že se moc omlouvá, že nemůže, že musí nutně s jedním ze svých psů na veterinu. Taky nepojedu, jsem se rozhodla, jenže jak se blížila třetí hodina, mě bylo více a více trapno při představě, jak tam ta naše malá mě bude marně vyhlížet a bude smutná. Za deset tři jsem teda narychlo vyrazila a ve tři vletěla do sálu. Viděla jsem šťastný a úlevný úsměv té naší slečny, když mě zahlédla. Uf, oddychla jsem si. Neutkvěl by mi tento příběh v paměti, kdyby neodstartoval sled dalších šílených věcí. V pozdějších dobách jsem se snažila posbírat v paměti střípky vzpomínek a dávat tu mozaiku dohromady.  Vrátím se o pár let zpět. Píše se rok 2010............................

Kdesi se v srpnu rodí štěňátka border kolie. Jedno zůstane doma. Je doma i v listopadu, kdy se moje kamarádka Vendula zmíní na agi závodech před Jardou, že by strašně chtěla border kolii. Jedno štěně nám zbylo, prohlásí Jarda a za dvě hodiny jej už vezeme k Vendule domu. Po třech týdnech se toto štěně najednou ocitá u mě v autě a ze slovy - stejnak chce tebe a ty jeho si ho odvážím domu.

V roce 2011 si vezme Vendula od mé kamarádky fenu NO s PP. Nádhernou celočernou dámu. Po měsíci ji už doma nemá, což mi sdělí naše tehdy společná kamarádka, mě ovšem tvrdí, že se jí daří skvěle a světe div se, po 14 dnech se fena ztrácí v lese!!!! Holt i pes, který už více jak 14 dní doma nebydlí, je bůhví kde, se dá naoko ztratit.Tady asi začíná kolotoč lží a výmyslů. 

V roce 2012 si Vendula pořizuje nové štěně bordery. Odkudsi od Vsetína hnědobílého bezPP. Ukazuje mi inzerát a tak vím, že štěně papíry nemá, ovšem opak tvrdí na cvicčáku, kde bez mrknutí oka a přede mnou všem líčí, že je s PP, ovšem odchovaný na německé chovce (Hnědý medvěd) a papíry prý teprve dorazí. V té době sama věděla, že kecá. To ale nevadilo, po asi třech týdnech štěně už neměla a prý ho vrátila protože jí podvedli,

A tak přišlo vzápětí další hnědobílé štěně, které pro změnu asi po měsíci uhynulo a pak další, které v prosinci zajelo auto. Taková smůla během jednoho roku!!!!! Jenže to už mi začalo být dost podezřelé a tak jsem si dala práci a najednou na mě z internetu vypadl její inzerát, ovšem pod falešným jménem na prodej toho posledního štěněte. Řekla jsem si, že už toho má vážně dost a šla si to s ní vyříkat. Jenže už se cosi zadrhlo.

Pak přišel rok 2013 a jeden úterní cvičák. Přišla...ale i s fenou, hnědobílou bordery. Dospělé bordery. Hárá, sdělila jsem jí. Ona na to že ne. Lhala, moc dobře věděla, že hárá, protože to radostně sdělovala své kamarádce v pondělí, že je v nejlepším, protože její psí kluci na ní krásně reagují. kdo ví, kdy se jí zrodil v hlavě ten zrůdný plán. Ve středu jsme spolu měly jít na ten koncert.

V neděli nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo cokoli stát. Listuju si na internetu a otevřu svou návštěvku - a tam anonym. Vytočilo mě to!!! Volám na manžela - poslouchej, co si ty lidi všechno na tu chudinku Vendulku vymýšlí. Že si nedají pokoj!!!!! Čtu mu zprávu a on bledne. Co je? Víš, ona si jej opravdu ve středu půjčila a vzala si ho domů. Nevěřícně jsem na něj koukala? Cože? Honilo se mi v hlavě, zda se to ve středu opravdu mohlo stát. Začala jsem si postupně dávat vše dohromady. Měla se mnou jet na koncert, ale najednou nemohla. V pondělí si koupila háravou fenu a v úterý si přišla vyzkoušet, jak můj pes  na ní bude reagovat. Možná že spoléhala na to, že se omylem spojí a ona bude mít vyhráno. A když se to nepovedlo, vymyslela ten zrůdný plán. Když jsem já odjela, ona přišla a pod falešnou výmluvou, že si chce mého kluka nafotit a nechat mi pak podle té fotky namalovat obrázek, získala psa pro svou háravou fenu!!!!!! V neděli večer jsem ukončila veškerý vztah s touto osobou. Teď už jen čekám, že se v níc cosi hne a zaplatí mi dluh, který u ní mám, protože jsem jí věřila a chtěla, aby se měla dobře.

 

Příběh dvacátý pátý - Hodinky-holinky, oboje se natahuje

Konečně jsme se s holkama, Janou a Danou dohodly, že si taky uděláme víkend jen pro sebe. A to hned ve velkém stylu - strávíme spolu odpoledne v německých lázních. Dana má úžasnou kamarádku Nikolu, která vlastní pohodový penzion hnedle vedle německých hranic. Nic nebránilo náš společný nápad zrealizovat. Dohoda zněla - sejdeme se v sobotu v Rožanech (u Šluknova  - podtrhuji zcela záměrně, hraje to klíčovou roli), dáme oběd a pak vyrazíme do lázní, večer posedíme nad hopsajícími brusinkami a druhý den dopoledne pojedeme zas domu.

V sobotu jsem vyrazila kolem poledne, protože v Rožanech jsem měla být kolem půl druhé. To krásně stihnu, zjistila jsem po navolení GPS kódů do navigace. Rozloučila se s celou rodinu a vyrazila. Cesta mi příjemně ubíhala, žádné překážky, jen jeden dost pomalý řidič, za kterým jsem se táhla až do Kravař, kde jsem tankovala a bohužel neodjel moc daleko a ve Stvolínkách jsem jej opět dojela. Vzala jsem to teda zkratkou, protože předjet jej nešlo, takže jsem jej nadjela. Cesta pak už probíhala v pohodě, minula jsem Českou Lípu, koukla se na odbočku do Sloupu a pořád jela směr Cvikov. V ten moment mi to došlo!!! Já do Cvikova netrefím a moje navigace také NE!!!!! S tímto jsem najela u Boru na první kruhový objezd. Dle navigace sjela první výjezd, najela na druhý kruhový objezd, opět navígace radila hned vyjet a šup, byla jsem zpátky na prvním kruhovém objezdu. Objela jsem je dokola, sjela, najela na druhý, sjela a najela na první. Začalo mně polévat horko a už jsem sahala po mobilu, že požádám manžela na telefonu, aby mi s tou prekérní situací pomohl. Dám si ještě jednu šanci, vyjedu na druhém kruhovém objezdu až na druhém výjezdu!!! Jak jsem si řekla, tak jsem i udělala. Stál tam jakýsi kluk a stopoval, nevěnovala jsem mu žádnou pozornost. Ihned po opuštění kruhového objezdu na mne začala navigace ječet, ať se okamžitě, pokud je to možné, otočím, či ještě lépe, ať zahnu doleva. Koukla jsem doleva a ..... nebylo kam zatočit. Zastavila jsem, abych zjistila, jestli jsem cvok já, nebo moje navigace. V ten moment se k mému autu přihnal onen stopař a s velikými díky a slovy - dík, díky, jste jediná, kdo mi v té zimě zastavil, si sedl ke mně. Asi vás ale zklamu, řekla jsem mu, ale já jsem zbloudilá pocestná, jen jsem se jaksi pomotala na těch kruhových objezdech. A kam že to jedete? Do Šenova - vypadlo ze mně. (Šenov-Šluknov, oboje začíná na Š) Hurá, zajásal můj nedobrovolný spolucestující. Tam já jedu také!!!! A tak jsme se rozjeli. Po velmi malé chvíli mi došlo, že já nejedu do Šenova, ale do Šluknova, což jsem hned radostně vyhrkla myslíc si, jak zastavím a on bude muset vystoupit (což by asi byla škoda, byl docela sympatický). No, to máte docela blbé, do Šluknova, tudy asi ne, no, i když, možná také dojedete, ale, no, trochu z ruky to budete mít. Koktal co se dalo, a bylo na něm poznat, že dělá vše proto, abych jej dovezla až domu. Jedu na dámský tah, vypadlo ze mne najednou. A co to máte v té bundě? Chleba a vodku. Také jedete na tah? Ne, dlužím to sousedovi a musím mu to vrátit. Tak pojeďte se mnou - začalo ze mne padat,až jsem sama na sebe čuměla. Jedna z kamarádek je svoboná, je skvělá, má tři psi ...atd, sypalo se ze mne, jak z báby dohazovačky. Taky mám doma psy a jel bych. No, nakonec nejel, ale třeba se s Danou někde potkají. Co, zázraky se občas dějí.

Příběh dvacátýšestý - jsem soudkyně?

S kamarádem Pavlem se nám poštěstilo a v silné konkurenci zájemců jsme se dostali na agility závody do Kladna. Závody jsou to velmi populární a dvoudenní a jelikož nebydlím od Kladna zas až tak daleko, tak odpoledne jedu domu a druhý den ráno zase zpět. Pavel to má domu podstatně déle a tak v této situaci přespává u nás. Tu sobotu tomu nebylo jinak.

Po závodech jsem vyrazili mým pežotíkem směr Lounky. Cesta nám dokonale ubíhala, pořád jsme s Pavlem drbali, rozebírali a smáli se do okamžiku, kdy mne ve Velvarech zastavilo červené světlo místní policie. Kontrola dokladů - ozvalo se po otevření mého okénka. S úsměvem jsem podala veškeré doklady, které se mi podařilo v různých skrytých i neskrytých částech auta nalézt. Se slovy - to je auto mého dědy a tím pádem naprosto v pořádku, jsem z auta vylezla i já. Pan policista prohlížel doklady, které jsem mu podala, aby mi asi tak po 5.minutách sdělil, že jsem mu dodala technické a jiné kontroly jakéhosi jiného pežotíka, než ve kterém cestuji. Bože, já sebou vozím doklady auta, které již dávno neexistuje. Nakonec se podařilo najít ty správné a kontrola mohla začít.

Máte propadlé emise!!! Radostně (nebo se mi to zdálo?) zvolal pan policista. To není možné!!! Děda vše tak pečlivě hlídá. Nedala jsem se. A technickou také a to již 3 měsíce!!!! Začal panu policistovi jásavě přeskakovat hlas, těšíc se na pochvalu od nadřízeného, jakého se mu povedlo večer zachytit zločince. To není možné!!!! Ohrazovala jsem se, děda vše tak pečlivě hlídá!!! Koukněte - ruka se mu třepotala radostí, kterou jen těžko potlačoval. Ano, je listopad a vše platilo jen do 3. září. Začalo mne polévat horko a nemohla jsem se koukat do toho radostného obličeje. Jako co pracujete, se z ničehonic ozvalo. Jedna vteřina, jedna setina vteřiny a já vyhrkla, stydlivě, nesměle - jako soudkyně. V ten moment bylo na silnici ticho jak před bouří. Rozjančenému policistovi se začal ztrácet blažený úsměv z tváře. Vidina odměny za dopadení těžkého silničního piráta se ztrácela v propadlišti dějin. Chvíli koukal na mne, pak na kolegu, s těžko skrývaným škytnutím sklonil hlavu k mým dokladům, které mi vzápětí podal se slovy: dejte si vše do pořádku a přeji příjemný večer. Ještě jednou se smutně podíval na mou prošlou technickou, povzdychl nad emisemi a pomalým, šouravým krokem odešel ke svému autu.

Příběh dvacátýsedmý - Praha

Do Prahy jezdím velice ráda, sice ne už tak často, jak bych si přála, přesto mám z tohoto velkoměsta několik zážitků.

Když jsem chodila na gympl, dělaly jsme si s mámou občas výlety do Prahy. Ukončením mých studií to neskončilo, naopak jsme si z toho udělaly tradici a snažily se jezdit vcelku pravidelně. Byl únor, a já potřebovala cosi v Praze zařídit. Pojedu za dámu, rozhodla jsem se. V sukni mě jen tak neuvidíte, ovšem ten den jsem se do ní navlékla  a navíc na sebe navlékla ještě nikdy nenošený kožich s krásným kožešinovým límcem. Po pořízení povinných věcí mi mám řekla, že jsme kousek od Olšan a že bychom mohly zajít okouknout hrob našich předků. Tak jo. Počkaly jsme, až se na semaforu ukázala zelená a vyrazily přes nekonečně dlouhou silnici, když tu najednou.......................z mých úst se linul neuvěřitelný jekot, který se vzápětí změnil v nekontrolovaný smích a už jsem se kácela k zemi, aby nedošlo k tomu nejhoršímu. Řidiči vyjeveně koukali a žádný si netroufl vyjet, ač zelenou na semaforu měli už dávno oni. Paní z veřejného WC vyběhla z budky a v natažené ruce držela pohotově toaletní papír. Máma se mě pokoušela zvedat se slovy - co se stalo!? Povedlo se mi bez úhony zvednout a doběhnout na druhý chodník, kde jsem hned vytrhla paní z WC papíry a zmizela v oné místnůsce. Co se stalo!!! Chtěla pořád vědět moje máma. Tomu neuvěříš, odvětila jsem jí. Víš jak jsme si tak kráčeli po tom přechodu, tak já se najednou lekla toho mého límce!!!! Mně se zdálo, že po mně skočil nějaký obrovský pes!!!!

Po prohlídce hrobu, sesbírání popadaného listí jsme si říkaly, kam půjdeme dál. Pojedem do centra. A co kdybychom pro tentokrát nejely metrem, jak pořád jezdíme, ale jely tramvají? Tramvají jsme nejely už tak dlouho!! A prohlédneme si Prahu alespoň i z vrchu. Jak jsme si řekly, tak i udělaly. Počkaly na první tramvaj, nastoupily a vyrazily. Máma seděla, já stála držíce se tyče. Najednou se ozvala příšerná rána, všechny dveře se otevřely dokořán, lidi v panice vyskákali a utíkali pryč. Ty jsou ale nemožní, pomyslela jsem si cosi o pražácích. Tramvaj se tady chudák houpe a oni by jí nechali spadnout!!! A tak jsem začala v té tramvaji poskakovat zprava doleva a pořád dokola a vyrovnála tu houpačku. Povedlo se!!!! Tramvaj to ustála a já začala vystupovat očekávajích obrovský aplaus jak to ukazují v amerických filmech. Nic takového se ovšem nedělo. Všichni na mě koukali tak divně, dokonce kdyby v té době byly již mobilní telefony, nedivila bych se, že by jej někdo vzal do ruky a volal Chocholouška. Moje sebevědomí počalo splaskávat jak propíchnutá gumová matrace. Co jste to tam dělala??? Zahřímal na mě řidič. Vyrovnála tu tramvaj aby nespadla, špitla jsem. Vy byste jí klidně spadnout nechali. Snažila jsem se o chabou obhajobu. Víte kolik voltů jste měla nad hlavou?!!!!. Už řval řidič. A proč si myslíte, že jsme všichni vzorně tu vykolejenou tramvaj opustili?!!!!!!

Naše cesta pokračovala dál. Po cestě jsem si koupila ovocnou roládu, kterou mám děsně ráda. Nesla jsem jí v igelitce a pomalu se blížily k Florenci. Co kdybychom navštívili Ilenu? Napadlo najednou mou mámu. To bychom mohly, ale mně se nechce tahat s tou igelitkou, do které přibily ještě cvičky. Dám si je skříňky na nádraží. Tak jo. Přišly jsme ke skříňkám. Vložila jsem do skříňky svou igelitku a zadala číselný kód. Zabouchla jsem skříňku když tu najednou k nám přistoupila paní se slovy - tamhleten vás celou dobu sledoval. A opravdu, kousek ode mně stál podivný hoch s jakýmsi kohoutem na hlavě. Máma šla k němu, vrazila mu před oči kabelku a já rychle předělala kód. A máš to, s těmito slovy jsme odešli z Florence. Mně se to nějak nelíbí, najednou řekla máma. Pojď jdeme zpátky. A taky že ano. Podivný hoch stál zrovna před naší skříňkou a pokoušel se navolit můj kód. Co tam děláš!!!! Vykřikla jsem. Co asi. Někam jsem si dal baťoh a nemůžu si vzpomenout kam a tak zkouším. Co kecáš???? Vždyť víš, že toto je moje skříňka!! Vždyť jsi mě před chvílí viděl, jak si tam dávám věci!!!! Po tomto něco zabručel a odšoural se pryč. Nedalo mi to a šla to nahlásit do kanceláře. Hmm, hmm. To bylo celé. Odešly jsem s mámou opět z Florence, ale máma byla celá nervní a tak jsme se zase otočily.......COŽE???Nevěřím vlastním očím!! Moje skříňka je otevřená a prázdná!! To snad není pravda!! Zbavená všech smyslů letím do kaceláře a ječím. Já vám tady před deseti minutama říkám, že se mi pokouší kdosi vykrást skříňku, vy jen hm, hm a teď je prázdná!! My jí máme. Ne jí, to byl kluk. Tu vaši igelitku máme. On tu skříňku opravdu otevřel a my jej při tom chytli. Juchů, zajásala jsem nad dokonalostí úředníků. Je to on? Ukázali mi onoho podivného kohoutího kluka. Ano. S tímto jsme se rozloučili, vzala jsem svou igelitku s roládou a cvičkama a s mámou odešly. Pojedeme už domu, už toho mám jaksi dost, rozhodla máma. Odešly jsme teda na naše stanoviště a začaly líčit ochotným uším, co se nám přihodilo. Když tu najednou vidíme, jak onen kluk chvatně opouští budovu kanceláře a plíží se kolem zdí pryč. On přivede kumpány!!! Začali prorokovat místní cestující. A taky že ano. Najednou se v bráně nádraží objevila skupinka stejně podivně vyhlížejících kluků. Ten "můj" se začal rozhlížet a ukázal směrem, kde jsem stála. Zastavilo se mi srdce, krev mi přestala v žilách kolovat. Spolucestující se začali ode mě odtahovat a dělat, že tam vlastně nikdy nebyli a ani nejsou. Skupinka se blížila, ale naštestí souběžně s ní se začal blížit a náš autobus!!! Vletěla jsem rychle do něj a sedla si úplně dozadu. A pak už s úsměvem sledovala jen jejich výhružná gesta.

Opravdu krátké povídky - příběhy dvacetosm

 27.2.2015 jsem měla telefonát, který pobavil nakonec obě strany: Dobrý den, tady pojišťovna. Zjistili jsme, že jste náš nejlepší klient a proto bychom vám rádi nabídli výhodnou pojistku, která je jen pro naše nejlepší klienty, kterým vy bezesporu jste. V ten moment milou paní přerušuji a ptám se. Prosím vás, jak mohu být vaše nejlepší klientka, když u vás vůbec nejsem pojištěná? Chvíle ticha se mění v koktání na druhé straně a pak jsme se začaly smát obě. Stejně nakonec řekla, že ještě zavolá a pokusí se mně tu výhodnou pojistku dohodit.

 

 28.2.2015 jedeme s Lenkou na poslední dva licenční běhy. Odjíždíme ráno v osm hodin. Vařím sebou čaj a do tašky vkládám tabulku čokolády - to kdyby nás přepadl hlad, tak abychom přežily. Po cestě si ještě kupujeme každá jeden tvarohový koláček s jahodami. V devět hodin jsme na místě. V deset máme první běh a ve dvanáct druhý. V tu dobu nám již naše žaludky oznamují, že nastal čas oběda. Smutně na sebe koukáme a říkáme si - to je strašné, jaký máme hlad!!!! A v peněženkách ani koruna. Jedeme domu a já si naštěstí vzpomenu, že mám v autě asi rok staré sušenky. No, takové rozpadlé kousky. S chutí je pojídáme a říkáme si, jak jsem prozíravá, že schovám vše a nic nevyhodím. Přijíždíme domu a konečně se pořádně najíme. Jdu uklidit tašku a objevuji tabulku čokolády.

 

Je 2.3. 2015 a máme babinec, holky sedí kolem stolu. Na zemi za Jarkou leží starý, ošklivý hadr na podlahu. Spadla ti šála! Zvolá Lenka. Šála? To ne, to je moje bunda, odvětí Jarka a už se shýbá pro ten hnusný hadr. Chvíli na něj nevěřícně kouká a pak takovým nevěřicným hlasem špitne - to je nějaký hadr na podlahu. A už se smějeme a přemýšlíme, jak by to dopadlo, kdybychom pěkně popily a Jarka pak hodila kolem krku zmíněný hadr na podlahu jakožto šálu a odkráčela  domu, kde by ráno přemýšlela, kde se u ní vzal tak ošklivý hadr na podlahu.

 

Konečně mezi nás přišla v lednu 2016 zima. Je sobota a s Vlaďkou vyrážíme do Sloupu na trénink. Přicházíme k mému autu a zjišťujeme, že má požádnou vrstvu sněhu na předním skle. Ukaž, smetu ten sníh, nabízí se Vlaďka. To nemusíš, to vezmu stěrači, není to namrzlé, odmítnu její pomoc a okamžitě pouštím stěrače. Lup, lup - stěrače se ztěžka s velkou vrstvou sněhu rozjíží a já se tvářím vítězoslavně. Co to? Co se to děje? Ou jé, neměly být ty dveře od auta zavřené, než jsem ty stěrače spustila?

 

Přijíždím k našemu domu a  naučeně zajíždím na mé parkoviště, které je mírně do kopečka hned vedle vrat. Zastavuji, vyndavám klíče od zapalování, otevírám dveře a popadá mě panika. Zemětřesení!!!! Pod nohou se mi hýbe zem a moje noha není schopná na tu zem vůbec šlápnout. Propadám veliké panice. Najednou mi dochází, že to není zem, co se hýbe, ale moje auto. Po vyndání klíčků ze zapalování jsem nedala ani rychlost, ale ani ruční brzdu a auto pomalu pojíždělo dozadu.

 

16.3. máme zase babinec. Mám ráda tyto středy, kdy holky přijdou, pojíme vše, co já navařím  a pak společně koukáme na televizi. Do minulého týdne byla naším oblíbeným pořadem výměna manželek. Ovšem dnes zjišťujeme, že již další díly nejsou!!! Zprvu propadáme trochu hysterii, ale jen do té doby, než na ZOOMu objevíme nádherný dokument o japonských ostrovech. Protože já sedím k televizi zády, odsouvám se na pohovku, odkud sleduji televizi. Ke mně si okamžitě přiléhá i celá má smečka. Je něco po osmé večer. Holky komentují co vidí a já se propadám do nádherného snění o ničem. Kolem čtvrt na deset se vracím zpět do reality a vidím, jak se holky oblékají a se slovy - hezky se vyspi, odcházejí. Pěkně jsme si popovídaly. Byl to krásný večer.

 

 

Příběh dvacátýdeváty - u rybníka

Kdysi v létě, kdesi v Jižních Čechách jsme se sestrou na dovolené. Je veliké vedro a tak bereme své psy a jdeme se vykoupat do místního rybníka. No, nebýt tak strašné vedro, tak do toho zeleno hnědého rybníka snad ani nevlezu. 80,-korun, ozve se z dřevěného baráčku. Jsou čtyři hodiny odpoledne a oni chtějí za takovou špínu peníze???? Ozvu se, jestli to nyslí vážně. A ti psi nesmí do vody!! Zaskřehotá opět hlas. Cože? My do té špíny můžeme a psi ne? To nemyslíte vážně? Myslela. Jsem invalida! Vítězoslavně vykřiknu - no tak to neplatíte vstupné. Vcházím do areálu. Sestra zjišťuje, že od páté hodiny už také platit nebude. Tak se rozhoduje, že počká. Mezitím se já uvelebuju v hnědozelené vodě. Konečně přichází sestra i se psem směrem do vody. Okolo ležící lidé vůbec netuší, že my dvě patříme k sobě. Haló, paní!!! Nechoďte do vody s tím psem, já si to nepřeju. Já se odmítám s tím vaším psem koupat tady v té vodě!! Povykuju z vody směrem na břeh. Moje sestra hbitě zareaguje a odpoví: já se s váma taky koupat nechci, máte ošklivě zbarvené vlasy. Lidé se začínají po nás otáčet. Nepřestáváme v povykování na sebe. Lidé se znechuceně zvedají a odcházejí. Konečně máme celý břeh rybníka jenom pro sebe.

Příběh třicátý - Útočná slepice

Až kam moje paměť sahá, točí se můj život kromě kolem psů také kolem slepic. Mám ráda tyto opeřence, líbí se mi je pozorovat, jak důstojně chodí po svých dvou nohách, jak sem tam klobnou do země, jak se peleší v dírách, které si pečlivě vyhrabaly. Jak snáší svá vajíčka, jak se perou a honí o kus stébla trávy. Líbí se mi, jak poznají svůj kýbl, ve kterém se jim nosí jídlo. Ráda na ně koukám a ráda si s nimi povídám. Slepice jsou dle mého názoru velmi učenlivé a inteligentní. Ovšem onehdá mě jedna moje slepice málem mé iluze o nich vzala.

Jako obvykle beru do ruky jejich kýbl a vyrážím ze nimi. Otevřu dveře, začnu si s nimi povídat - "už vám to nesu, a jak dneska bylo, co vajíčka...." a najednou - klov! Co to bylo? Nechápu, co se stalo a proč mi z nohy teče malý čůrek krve. Pouštím to z hlavy a jdu dál. Najednou to vidím. Jedna slepice vyráží, natahuje hlavu, na krku zvedá peříčka a roztahuje křídla a rychlostí dravce mě opět klove do hohy!!!!! Nechápavě a vyděšeně na ní ječím, ať mě nechá být, a co si to dovoluje!!! Připravuji se na další útok a na odezvu z mé strany. Připravuji obranou pozici s kýblem plným namočeného pečiva a jiných laskomin před sebou, rozhodnuta, že v případě nutnosti ten kýbl po ní mrsknu. Naštěstí dostává rozum, uvědomuje si mou převahu nad ní a opět v klidu, dělajíc, že se vůbec nic nestalo, očekává, kdy ten kýbl vyleju do krmící nádoby.

Příběh třicátýprvní - Moje úžasné kamarádky

Mám několik opravdu velmi dobrých kamarádek. Mohu se na ně spolehnout a i kdybych si ve dvě ráno vzpomněla, že něco potřebuji, tak vím, že ony by udělaly maximum, aby mi pomohly. Ráda s nimi sedím jen tak u nás v altánu, popíjíme kávu a drbeme. Ráda s nimi chodím a s našimi psy na procházky a ráda s nimi jezdím po akcích. Každá cesta autem je jedinečná a plná smíchu.

Snad si vzpomenu alespoň na nějaké historky.

1) Hanka: Jedem spolu v autě kolem obory kde se pasou daňci. Jé, ty mají ale veliké pahory!! Zvolá Hanka a v ten moment se rozjíždí plejáda rýmů na téma pahory - pahory pahory, kde jsou mé pohory - je jedním z nich.

2) Hanka: Budete spát u nás a na závody budem jezdit od nás. Je to opravdu kousek. Ovšem co je pro Hanku kousek, je s jejim smyslem pro navigaci pěkná prohlídková jízda po severních Čechách a kupodivu, cesta tam je jinudy než zpět, úplně jinudy vede cesta druhý den a naprosto jinudy zpět. Všechny cesty naštěstí vedou na sever do Mikulášovic a zpátky k Hance.

3) Lenka: Vyjíždíme za krásného zimního času plného sněhu od Hanky. Sníh kam se podíváš. Jedem pomalu a jinudy, než obvykle, protože já usuzuji, že tudy bude cesta lepší. Najíždíme na frekventovanou silnici, zde již není krásný bíly sníh ale břečka. První auto, které jede přede mnou mi špiní přední okno. Puštím ostřikovače a stěrače a... stěrače stírají, ostřikovače dělají že neexistují. To je pěkné nadělení. No nic, zastavuji u krajnice a sněhem omývám okno. Zase jedem dál. Situace se opakuje. Najíždíme na dálnici. Zde už je situace více než vážná, dokonce katastrofální.Zastavujeme u benzínové pupmy, kde se chystám zakoupit vodu do ostřikovačů. Ach, to ne!!! Kvílím. Nemám peněženku!!! Nechala jsem jí asi doma!!! Odjíždíme od benzínové pumpy s dokonale umytým oknem, které je po cca 5 minutách neprůhledné. Konečně dostala Lenka geniální nápad. Máme misky pro psy, nabereme do nich sníh a já ti jej budu házet průběžně na přední sklo!! ÓOO, jak jednoduché!! Zastavujeme, nabíráme sníh, naposledy hážeme sníh i na přední sklo a vyjíždíme. Po dalších 5 minutách není opět vidět. Přichází Lenky čas. Otevírá okénko, nabírá do ruky sníh a háže jej na přední sklo. Kde je ten sníh? On na to sklo nedoletěl? Jak to? Lenka pokus opakuje. Ne, nedaří se, sníh opět nedoputoval kam měl. Ukaž, udělám to sama, odebírám jí misku. Otevírám okénko, nabírám sníh a mohutným hodem hážu . Netuším, co si myslel řidič jedou zá námi, ale nám konečně došlo, že toto fungovat nemůže. pro šílený smích jsme musely zastavit a vysmát se. Protože dvě věci - neprůhledné sklo a smíchem uslzené oči bylo už opravdu moc.

 

Příběh třicátýdruhý - deset minut a brýle

Je pátek, 19.2. a my s holkama, Janou a Vlaďkou, vyrážíme směr Chomutov, kam jedem na závody do Spořic. Cesta ubíhá příjemně a před šestou hodinou se ubytováváme v luxusní ubytovně. Nic nenasvědčuje ničemu. V sobotu vyrážíme do Spořic do haly a užíváme si závodních parkurů. Dokonale zorganizované závody, kde k úplnému potešení chybí jen sportovní duch jedné moderátorky. Docela dost mi vadí, že tým já a moji psi jsou pro ni obtížným hmyzem. A tak když kdokoli doběhne, hned se dozví, jak je buď úžasný svým čistým během, či jak se chybka vloudila, ale to nevadí i tak to bylo krásné. Já běhám se svými třemi psy a ač se dvěma čistě, nikdo se to ani jednou nedozví. Přesto se rozhoduji, že mi ona nestojí za to, kazit si víkend se super lidmi, kteří jinak na závody jezdí. 

V sobotu přijíždíme na ubytovnu kolem půl osmé, zakoupíme v nedalekém obchůdku něco málo k večeři a pak už se střídavě odcházíme umýt. Uvařím na zítra kafe do termosky, navrhuje Vlaďka a okamžitě odchází do kuchyňky ve stejný okamžik, jako já do sprchy. Po deseti minutách se vracím zpět a jen zírám. Vlaďka stojí u umyvadla a na ruku si pouští studenou vodu. Všude je rozlitá káva, kterou Jana ručníkem stírá. Opatrně se ptám - co se stalo? Explodovala termoska s tou horkou kávou a mě rovnou na ruku, stěžuje si Vlaďka. Nechápu, jak mohla do té doby bezproblémová termoska provést takovou zhovadilost. No já s ní zamíchala, aby se promíchal cukr, přiznává Vlaďka. Řešíme, co s rukou a nakonec se dohodneme, že to necháme na ráno, to se zakoupí patřičné léky a obvazy. Prozizorně ruku balíme do obinadla, které nám poskytla paní v recepci.

Neděle má na závodech stejný scénář jako sobota, opět se nedočkám sebemenšího zájmu ze strany moderátorky, s výkřiky veliké radosti převezmu cenu za jednoho psa, vše sbalíme, naložíme do auta a okolo šesté večer vyrážíme směr domov. Zapomněla jsem si nandat dioptrické brýle, ve kterých večer vždy řídím. Jani, začínám svou prosbu na janu, která sedí vzadu, podala bys mi, prosím, z mé kabelky moje brýle? Jana hrabe hledá a pak mi, vítězoslavně, v únoru, kolem šesté hodiny večer podává sluneční brýle!!!! Nevím, zda měla pocit, že už nechci nic a nikoho vidět, či mně tak důvěřovala, že domu trefím i poslepu.

Pojedem po dálnici na Prahu a z ní pak sjedem rovnou na Lovosice - říkám naprosto zkušeně, jako bych tak jezdila denně. Holky mlčí a tak mám radost, že mohu ukázat, jak mám dokonalý orientační smysl. Míjíme Louny, nedbáme navigace, která pořád a pořád řve, abychom sjely a pokračovaly na Libochovice, ne a  ne, pořád na Prahu!!! Cože? Slaný? Co tady děláme? Začnu se potit a je mi jasné, že se někde stala chyba. Konečně mi dochází můj omyl a já odbočuji směr Straškov. Cestama necestama se dostáváme pomalu směrem k domovu. Tudy už rozhodně nepojedu.

Příběh třicátýtřetí - škola, základ moudrosti

Učím na jednom odborném učilišti. Nejvíce hodin mám s oborem kuchaři, kde je učím teroreticky vařit, obsluhovat a prostírat stoly.

Do onoho dne jsem byla o sobě přesvědčená, že o slepicích vím naprosto vše. Nakonec je již několik let doma chovám, mám je ráda, beru je spíše jako své kamarádky, než vidïnu masa a vajec.

Ten den jsme si s kuchaři povídali právě o slepicích. Mimo jiné i o tom, za jak dlouho se kuře ve velkovýkrmu vykrmí na jatka. Náhle se ozvala jedna velmi upovídaná žákyně. " Ale, paní učitelko, oni přece nemůžou to kuře vzít té slepici hned jak se narodí, vždyť ona ho přece kojí a jak by to dělala?" Minuta ticha, která najednou zavládla se mi zdála být celým dlouhým věkem. V hlavě jsem měla prázdno a jen koukala na tu žákyni. Najednou jsem se probrala a vzmohla na otázku - cože? " No, je to přece stejné jako u krav, ty taky ta telata kojí", perlila dál a dál. Kuře že je stejné jako tele? Řekla jsem nahlas. A není? Odpálila mnou nabízenou opravu své myšlenky. Jako vážně mi tady chceš tvrdit, že slepice kojí kuřata!!! Již jsem začala propadat beznaději a tím trochu i zvyšovat hlas. No ano, odpověděla se zcela nevinným výrazem, který nenasvědčoval tomu, že by si snad ze mě utahovala. Jak se, prosím, rodí kuřata. Začala jsem zkoušet, zda jí nedojde, že něco je špatně. No jako u lidí, z vajíčka. COŽE? Kuřata se rodí jako děti???? Ne, to ne, ale jinak je to přeci stejné. Začala žákyně pomalu ustupovat. Jak stejné? Rozhodla jsem se, že jí nenechám z tohoto tématu zmizet, a že dotáhnu až do konce její myšlenky. No dítě je taky nejdřív ve vajíčku a pak se narodí. Můj rozum se v tom okamžiku rozhodl, že bude moudřejší a ustoupí a to  velmi daleko. Seděla jsem za katedrou a snažila se rozum přesvědčit, aby se urychleně vrátil a začal rovnat mé v ten okamžik zběsile pobíhající myšlenky. Čas se zastavil a rozhodl se, že i on si vychutná tento okamžik. Dobrá, proberem si, jak se rodí děti a jak kuřata a začala hodina bilogie....

Příběh třicátýčtvrtý - zbývají na mě zbytky

Celý můj dosavadní život se kolem mě točí psi. Než jsem se přestěhovala do Lounek, byli to psi, které jsem chtěla, které jsem si vybrala. Prvním mým, mnou samostatně koupeným psem, byl jezevčík Ben a po něm kokřice Nelinka. S Nelinkou jsme se přestěhovali do Lounek a pak už se ke mě dostávali jen psi, kteří na mě "zbyli"

Prvním takto zbylým psem byl německý ovčák. Zbyl ve vrhu proto, že mu nesestoupilo jedno varlátko a tak byl pro další výcvik, pro který byl původně určen, nepoužitelný. K němu po čase přibyl bretaňák Semi, který také u chovatelů zbyl a čekal jen na mě. Vůbec jsem netušila, že toto plemeno existuje a už vůbec jsem nevěděla, že se nedaleko nás před 8 týdny narodila štěňata. Prostě velikou náhodou jsem se o tom dozvěděla v době, kdy jsem nechtěla "žít". byla jsem zalezlá doma a kynula a ubezpečovala se v myšlenkách, že dělám dobře.

Dalším psem, který na mě zbyl, je můj borderáček Krejzík. Když se tento vrh narodil a já uviděla fotky, ihned ve mně začal hlodat ten malinkatý červík, že toho malinkatého, nádherného Prince bych šíleně moc chtěla. Jenže problém byl v tom, že jsem jednak borderu nechtěla a jednak jsem v té době měla doma čtyři psy (německého ovčáka, co na mě zbyl, bretaňáka, co na mě zbyl, Ritu, která na mě čekala v útulku a Kleu, která si mě prostě vybrala). Po třech měsících od mého povzdechu, že bych toho kluka bordeřího chtěla, zbyl u chovatelky a cestou necestou, malinkatou oklikou se nakonec dostal až ke mě. Mezitím mě opustil německý ovčák, po něm Rita a já měla doma Kleu a Krejzíka.

Jedno úterý v únoru jsem náhodou objevila na FB borderholku. Ach, ta je krásná. Skoro tříměsíční jí chovatelka nabídla. I ona na mě prostě zbyla a již 3 roky bydlí s námi.

Loni jsem se rozhodla ukončit syndrom zbylých psů a opět po mnoha letech si štěně vybrala, dva měsíce poctivě čekala a pak si pro něj k chovatelce dojela.

Příběh Třicátýpátý - I tak to chodí

Když si listuji svými příběhy, znova a znova si připomínám, co vše jsem zažila, co vše se může jednomu člověku stát, přepadají mě občas nostalgické nálady při uvědomnění si, co vše z toho už není, co skončilo.

Neznaly jsme se nekonečně dlouho, až se to tak tvářilo. Naše seznámení proběhlo velmi netradičně a humorně. Pokaždé jsme na to vzpomínaly a hodně hodně se tomu smály. Smát jsme se dokázaly ničemu i hodiny. Byly jsme stvořené jedna pro druhou, jak jen mohou kamarádky být. Byly jsme si tolik podobné. Jenže osud mě nemá zaz až tolik rád, aby mě ponechal takto šťastnou příliš dlouho. Zapadla bych do stereotypu a neobohacovala si život dalšími kopanci a prohrami, abych se mohla zas zvednout a dokázat sobě i ostatním, že mě jen tak nic nepoloží.

Jednou se objevila ta druhá. Partu vždy tvoří víc než dvě. Dvě jsou spiklenky, přítelkyně, tajnůstkářky. Tři už je parta. Jenže jak tu partu udržet, když jedna neuzná její pravidla? A tak začalo nekonečné období intrik, které vyvrcholilo ukončením jedné krásné životní etapy. 

Srdcem mi projíždí ostrý nůž pokaždé, když si uvědomím, že v té původní dvojici jsem to byla asi jenom já, kdo nás dvě viděl jako nerozlučitelné, společné. Neustále si kladu otázku - jak mohla? Jak mě mohla vyměnit za tu druhou? Jak mi mohla napsat tam ošklivé věty? Jak mohla nevidět, že té druhé jde jen o to, připravit jednu o druhou? Jak mohla nevidět, že až se jí nabaží, odejde a ona už nebude mít mě? Jak mohla mi tak lhát? Jak mohla si nechat tolik lhát?

Jak mohla se mi kupí v hlavě a já se neustále sžírám vzpomínkami a vykresluji si scénáře budoucnosti. Věřím tomu, že mi to osud takto namotává, abych měla možnost poznávat neustále nové a nové lidi, abych se učila vyrovnávat se i s takto bolestivými situacemi.

Pokud je pravda, že vše v životě chodí třikrát, pak bych měla mít, osude, vybráno!!!! Prosím, tak už mi toto nezopakuj. Já se s tím opět vyrovnám, překonám to v sobě, třeba i trochu zapomenu a život půjde dál ve svých kolejích, bude mi nadále nosit radosti, strasti i bolest, ale nechci, prosím, už takovou lekci. 

 

Příběh Třicátýšestý - Kočky

Kočka patří neodmyslitělně k baráku jako vrba k rybníku. Jenže když u toho baráku žije smečka psů, ve které jeden pes kočky živelně nesnáší, pak se toto pravidlo prostě nedodrží. Pes nesnášející kočky už u baráku nějaký pátek nežije a kočky také ne. Toto se změnilo přesně před rokem.

Máme koťata, zvolala na mě kolegyně. Hmm, zamyslela jsem a se a představila si, jaký by byl po tak dlouhé době opět život s kočkou. S tím nafrněným stvořením, které si žije svůj život na úkor ostaních, která si chodí kam chce a kdy chce, nesvázaná, neznásilněná žádnými lidskými snahami byť jen o malinkatý náznak slušného vychování. Na druhou stranu je to stvoření, které je na dvoře velmi prospěšné, už jen proto, že myši nemají rádi její přítomnost. A tak jsem na konci června vezla domu malinkaté pruhované kotě. Ihned se u nás zabydlelo. Psí smečce dalo najevo, že se k němu nečuchá, že se s ním nedělá vůbec nic, pokud ono nechce. Brzy jsme zjistili, že máme kočičku a dostala jméno Flóra. Byla to velmi uvědoměla mladá dáma, která si pečlivě plnila své úkoly. A tak jsem ráno našla v posteli, myš, potkana, krtka ale i ptáčka. Chtěla za to pokaždé něco dobrého k snídani. Přesně rok nám tato spolupráce fungovala. Byť vykastrovaná, s obojkem proti blechám a klíšťatům se pišnící, velmi ráda courala venku. A přesně za rok se jí to stalo osudným. Za barákem u Labe jí přejelo auto. Velmi, velmi jsme smutnili. Přesně za týden jsme odjeli z baráku pryč a vrátili  se večer.

Od našeho baráku právě odcházel na své toulky  kocour Faun. Černočerný krásný kocour, kterého nám v září dala kamarádka. Proč tak příšerně mňouká? Proletělo mi hlavou. Řev to byl silný a zasahoval ušní bubínky. Faun si majestátně kráčí a já vidím, že má zavřenou pusu. Ne, to nemňouká on, ale kdo tedy? Vydala jsem se po zvuku a v naší předzahrádce, na místě, kde naše do té doby dvě kočky lehávali a Faun ještě stále lehává, stojí malinkaté zrzavé kotě a řve - tady jsem, halo, tak slyšíte, tady jsem!!! Sehnula jsem se a hle - kotě mi vyšplhalo za krk a uvelebilo se. Konečně jsi mě našla, předlo mi do ucha. Odešli jsme společně domu a já rychle rychle hledala, co tomu úplně vychrtlému zvířeti dám. Vrhalo se na vše, co i vzdáleně připomínalo jídlo pro miminko. Po té, co se mu propadlé bříško změnilo v balonek, se mi uvelebilo na klíně a usnulo. Bedničku s pískem objevilo ihned a ani je nenapadlo vykonat svou potřebu někde jinde. Večer se automaticky přesunulo se mnou do postele, stočilo se do klubíčka a usnulo. Pokaždé, když jsem se pohnula nezapomnělo zavrnět - jo jo, jsem tu a je mi krásně. Druhý den nám sousedi potvrdili, že žádného malého kamaráda nepostrádají a tak jsme mu dali jméno. Budeš Blond. Jasně, zapředlo mi opět do ucha, spokojeně zkroucené za mým krkem. A začalo u nás bydlet.

 

Příběh Třicátýsedmý - důchod není Důchoďák

Manžel už dlouho prohlašuje, že chce odejít do důchodu. Tak do práce chodí už více jak čtyřicet let, je z toho již dost unavený. Proto se rozhodl že odejde do důchodu. Jenže to slyšela naše malá vnučka.

Babi, obrátila na mě svůj malý, utrápený obličej. Copak. Já nechci aby šel děda do důchodu. Já chci, aby tady s náma zůstal, abys tady nebyla sama. Snad vteřinu jsem stála a přemýšlela, co to povídá. Pak mi to došlo.  

Odvedla jsem jí k manželovi, který seděl zrovna s mou kamarádkou na zahradě a povídali si. Tak to dědovi řekni. Zopakovala svou prosbu. Oba na ní koukali a já se v nich úplně viděla, jak stejně divně jsem koukala před chvílí i já. 

Kamarádka se vzpamatovala jako první a položila otázku - ty víš, co je to důchod? Ano, odvětila, to je ten barák, jak tam jsou zavřený starý lidi. 

 

Příběh třicátýosmý - Věřte - nevěřte

Myslíte si, že opravdu existuje něco mezi nebem a zemí? Myslíte si, že se opravdu některé věci mohly opravdu stát? Stalo se i vám někdy něco, co nedokážete vysvětlit, co vám vaše hlava nebere? Mně ano. 

1) Stalo se to opravdu dávno. Bylo to v době, kdy jsme vlastnili velikánský barák na horách. Byla to bývalá hospoda a po celé roky patřila naší rodině ze strany mojí mámy. Jezdili jsme tam celé roky v zimě i v létě. Už jako malá jsem tam prožívala dny, respektive noci plné strachu a děsu. Například rakev s pískem umístěna v předsíňce před záchodem patřila rozhodně Drákulovi a tak by mě v noci na záchod nikdo nedostal. A pak ten velmi zvláštní obrat mladého muže, který se na vás koukal kamkoli jste šli. Měl pronikavé modré oči a vedle něj visely nástěnné hodiny, které jsme pravidelně s každým příjezdem uváděli do chodu. Jednou se máma rozhodla, že je přestěhuje do jiné místnosti a od té doby prostě nešly.

Když jsem začala chodit s klukama, vzala jsem na chalupu svého tehdejšího přítele a jeho rodiče. Vzhledem k tomu, že pokoj, kde byl umístěn obraz se považoval ze nejlepší, ubytovala jsem přítelovi rodiče právě v něm. Ráno mi matka sdělila, že chce jinam, že v tomto pokoji spát nebude, protože ten můj strejda tam celou noc chodí. Nechápavě jsem na ní koukala a přemýšlela, o jakém mém strejdovi mluví. V hlavě jsem probírala všechny strejdy, které jsem si pamatovala, ale tento mezi ně nepatřil. Dále mi sdělila, že zemřel velice mladý, ve věku 24 let proto, že při cestě na hory měl u vlaku otevřené okénko a ač byla zima, měl hlavu vykloněnou a koukal se ven. Nastydl a pak nemoci podlehl.

Po návratu z hor jsem jela za tetou do Prahy, která se v chalupě narodila. Rovnou jsem se jí zeptala, zda neví, kdo je ten mladý muž, co je vyobrazen v jednom z pokojů. To je tvůj strýc, sdělila mi a začala hledat jeho parte. Poté co mi jej předložila, zjistila jsem, že vše co mi řekla přítelova matka byla pravda.  Opravdu se můj strýc, kterého jsem neměla možnost poznat, zjevoval v chalupě, ve které se začátkem 20. století narodil a kde i ve svých 25. letech zemřel?

Chalupu jsme prodali a po delším čase jsem se rozhodla, že se tam podívám. Z chalupy byla opět hospoda, panoval v ní čilý ruch a já si sedla do šenkovny. přišla ke mě servírka a zeptala, co si přeji. Objednala jsem si a nevím proč jí řekla, že jsem dcera bývalé majitelky. Hned si ke mě přisedla a začala mi líčit, jaké podivné věci se tam dějí. Nahoře, v jednom z pokojů prý chodí mladý muž........

 

2) Další z příběhů se stal docela nedávno, po povodních v roce 2013. Vždy jsme měli a stále máme radost, že bydlíme kousek od Labe. Tak se stalo, že nás spláchly všechny povodně, které se naší přehnaly naší částí republiky. Stejně tak i v roce 2013. Už jsme měli vše vyklizeno, vyčištěno a tak se manžel šel konečně vykoupat do naší koupelny. Po chvíli na mě zavolal, zda bych mu nedonesla holení. Vzala jsem tedy nahoře v bytě jeho holení a šla dolu. V tom zazvonil zvonek. Kamarádka Lenka mi šla zase pomáhat s dalším nekonečným úklidem. Odložila jsem tedy holení dole v jídelně na stůl, který tam jako jedniný stál a šla Lence oteřít. Když jsme obě přišly zpět, holení již na stole neleželo. Pustila jsem to z hlavy s tím, že si jej asi manžel již vzal. Ovšem za chvíli se z koupelny ozval jeho hlas, dožadující se donesení. Cože? Vždyť na stole není? Začaly jsme jej s Lenkou urputně hledat. Několikrát jsme společně zopakovali cestu ze shora k brance. Nic. Holení zkrátka nikde neleželo. Lenka donesla z domova náhradní jejího manžela a pak jsme celou věc pustily z hlavy. Asi po půl roce, když už jsme opět bydleli u sebe dole mě napadlo, že bych mohla konečně začít likvidovat papírové pytle, do kterých jsem narychlo házela veškeré písemné dokumenty. Odešla jsem nahoru a vzala první pytel. Začala jsem vyndávat desky po deskách, papír po papíru a třídila. Hototo, pytel je prázdný, oddychla jsem si. Vezmu pytel, abych jej mohla dát na stranu, když tu uslyším, že v něm ještě něco je. Ano, až dole, úplně na dně, pod všemi deskami a papíry leželo manželovo holení......

 

3) Poslední příběh se stal v roce povodní, v roce 2002. Celé Polabí bylo jedna velká louže, všechny vesnice i města byla uzavřena, nikdo nikam nejzdil, každý se snažil zachránit aspoň to málo, co zbylo. I u nás doma se vyklízelo, vyhazovalo, umývalo, pralo... Celý spodek baráku byl naprosto prázdný, až, až na jednu stěnu v kuchyni. Proč zrovna tento věšák zůstal nepovšimnut na stěně. Byla to jediná věc, kterou jsem si ponechala z prodané chalupy na horách. Je to věšák na utěrky s obrázkem spokojené vesnice od pana Lady. Visel na zdi, jako memento doby dávno minulé. Visel sám, opuštěn všemi  utěrkami.

Finišovali jsme s úklidem, vše už bylo čisté a já to šla opět zkouknout a pokochat se. Najednou si všimnu, že věšák není již opuštěn, že není již sám. Seshora je do něj zapíchnutá fotka. Kde se vzala? Neporušená, čistá a.....hodně mě neznámá. Vzala jsem jí do ruky anevěřícně koukám. Je to obrázek mé tety, která se v chalupě na horách narodila, prožila tam mládí, než jí osud odvál do Prahy. Nechápu, vůbec nechápu, jak se její podobizna objevila u nás v kuchyni a ještě k tomu na věšáku, který kdysi dávno patřil jí. Nikdy jsem její fotku neměla, nikdy jsem si tetu nevyfotila. A najednou je u nás. Čistá a dobrá duše. Všichni, kterých jsem se ptala, zda něco o té fotce něco neví a pohybovali se u nás, kroutili hlavou. 

Po nějaké době jsem jela za mámou do nedaleké vesnice. Povídám jí o obrázku a vidím, jak máma bledne. Za chvíli se dozvím, že ta fotka je její, že to ona kdysi tetu vyfotila a že se jí při povodních ztratila. Obě nechápeme, proč je podobizna tety u mě, co se za tím skrývá.

Příběh třicetdevět - Nedrbejte koho nevidíte

Již několik let pracuji jako učitelka. A stejně jako kdysi nám naši učitelé, tak i nyní já neustále opakuji svým žákům, aby NIKDY nemluvili o nikom, kdo není zrovna v jejich okolí. Naši učitelé nám vždy opakovali, že pokud budeme "drbat" jakéhokoli učitele, můžeme si být zcela jistí, že jeho příbuzný bude stát rozhodně v naší blízkosti. 

Při mých studiích na gymnáziu jsem společně se svojí tehdy nejlepší kamarádkou (která bohužel v roce 2002 zemřela na těžkou nemoc) nacvičovala na spartakiádu. Protože jsme se již nedostali mezi dorostenky, radostně jsme přijaly druhou možnost, a tím byla skladba dorostenky a ženy.  Jednu skupinku vždy tvořily dvě dorostenky a jedna žena. 

Nacvičovaly jsme velice pečlivě, našim cílem byla Praha. S námi cvičila velmi sympatická mladá žena, která se moc neúčastnila našeho přestávkového tlachání. A tak jsme s mou kamarádkou velice živě diskutovaly o jednom učiteli. Rozebíraly jsme jeho chování, co kde a kdy řekl, co se o něm ve škole povídá, jmenovaly jsme jej jeho přezdívkou. Myslím, že jsme o něm tlachaly patřičně dlouho a zevrubně, až naše kolegyně jednoho dne nevydržela a porušila svou přísahu mlčení. Holky, já znám toho vašeho Vošmu, já jsem totiž jeho manželka. Zastavila se nám srdce. Trapas to byl opravdu obrovský, netuším, kolik toho doma svému manželovi řekla, co vše mu z našich drbů prozradila. Jedno si ale pamatuji jistě - ten rok jsme do Prahy na spartakiádu nejely.

 

Příběh čtyřicátý - Kocour nebo kohout?

Dobrý den, zvolal zvesela náš pan vetrinář poté, co otevřel dveře z ordinace a uviděl mě a Tarinku v čekárně. Pojďte dál. Copak ode mě potřebujete? Jdu s Tairinkou na sono, čeká štěňátka. A začal obvyklý kolotoč kolem Tairinky a jejích budoucích miminek. Radost obrovská po potvrzení, že se krytí povedlo a že se opravdu můžeme na štěňátka těšit. Po vyšetření jsem si sedla na židli naproti panu doktorovi a přemýšlela, cože jsem to ještě potřebovala. Už to mám!! V hlavě se mi rozzářil plamínek vzpomenutí si!! Ještě jste něco potřebovala? Ptá se pan doktor. Ano, potřebuji vykastrovat kohouta. Zvesela odpovídám a vidím, jak panu doktorovi mrzne úsměv ve tváři. Kolik mu je? Následovala otázka. Deset měsíců. Deset měsíců? Proč jej chcete vykastrovat!? No, je na čase, mohl by mi začít lítat za holkama. Noo, protáhl doktor, to by asi mohl. Sice jsem to ještě nedělal, ale zvládnu to. Nedělal? Prolétlo mi hlavou. Jako že ještě nekastroval kocoura? Zarazilo mě to, ale nekomentovala jsem to.Jak jej sem dopravíte? Mám přepravku, jsem mu jí koupila. Dobrá, mohla byste zítra? Ne, zítra ne, hodilo by se mi to o jarních prázdninách, v pondělí, abych s ním pak mohla být doma a opečovávat ho. O pana doktora se pokoušely mdloby. V pondělí, opečovávat ho, znělo mu v uších a bral do ruky kalendář, kam si zapisuje veškeré objednané úkony.

Příběh čtyřicátýprvní - na dovolené musí být veselo

Jistě už všichni víte, že na dovolené se svou mámou jezdím velice ráda, pravidelně a vždy se nám přihodí něco, na co pak dlouho vzpomínáme. Stejné to bylo i tehdá, kdy jsme poprvé vyjely na Orlík, do jednoho schovaného kempu v lese, daleko od civilizace. Kemp je to klidný, krásný a má dokonce i svou malou restauraci se stolky na terase. K jednomu z těch stoklů jsme si s mámou sedly a nechaly se unášet líným během času. Všechny stolky byly obsazené a najednou přišly dvě ženy. Rozhlížely se kolem a hledaly, kam by se posadily. U nás byla dvě místa volná a tak jsem na ně zvesela zavolala - pojďte si sednout k nám! Sedly si a ..mlčely. Protrhla jsem to ticho větou - pojďte si o něčem povídat. třeba nám řekněte, odkud jste a my vám to pak taky řekneme. Jedna se chytla a povídá. Já jsem z takové malé vesnice od Roudnice nad Labem, tu nebudete znát. Nevadí, povídejte. Jsem z Černěvse. Neprozradila jsem jí, že tu vesnici znám, že je kousek od nás a místo toho jsem se jako zamyslela a začala tlumeným hlasem odříkávat: Černěves, Černěves, pokud se nepletu, tak tam je starostou pan Ch. Ano, zvolala udiveně. A moment, musím si představit mapu....ano, vedle jsou Chodouny a tam..... tam je starosta...p. J! Zvolala jsem. Ó, bylo slyšet z jejích úst. To je neskutečné, jak to víte? No, mám takovou úchylku, pokaždé, když jsou volby, tak já za to ani nemohu, ale okamžitě se naučím všechny starosty v republice. To je neuvěřitelné, udiveně a obdivně zvolaly obě. Prosím vás, nevěřte jí, ozvala se moje máma. Ona je z Lounek. Z Lounek? Zopakovala ta z Černěvse. Ano, ale původně nejsem z Lounek, ale z Litoměřic. To já také, rozpovídala se konečně ta z Černěvse. Jéé, tak pojďte, třeba najdeme nějaké společné známé. Já chodila na 1. ZDŠ. Já také. Moje třídní byla paní učitelka J. Moje také!!! Jako fakt? To jako znamená, že jsme spolužačky? Jak se jmenujete? Já jsem Milada D. Cože? Ty jsi Milada? No jo, jsi a vůbec jsi se nezměnila, jsi pořád stejná!! 

Příběh čtyřicátýdruhý - Blbec zůstane blbcem

A nikdy, rozhodně nikdy k nim nepojedu na závody! Vykřikovala jsem někdy před deseti lety. Ano, i přes to, že se jedná o mou nejbližší rodinu, nezachovali se k nám hezky, bez jediného slůvka vysvětlení se od celé rodiny odpoutali a začali si žít jen svým životem. Předcházelo tomu období společných víkendů, dovolených. Společných oslav narozenin a další a další skvělé věci. Ze dne na den byl z jejich strany konec. Nikdo dodnes nenašel odpověď - Proč!. Celých dlouhých deset let a já se rozhodla, že na jejich závody pojedu, že se pokusím dělat, že je vše v pohodě a možná že i trochu jako dřív. O, jak jsem naivní.

Závody jsem zaplatila včas a tudíž se ocitla na startovce. No, abych byla přesná, závody jsem zaplatila naší Týně a jejím dvěma psím kámošům, šeltii a strakáčovi. V sobotu, den před závody se ovšem stalo, co se v normálním životě stává. Týna na závody jet nemohla. Nevadí, psi jsou nahlášení, startovné zaplacené, napíši pořadateli (švagrovi) a prostě psům vyměním psovoda. Myslíc si, že to projde stejně jako kdykoli před tím na jiných závodech s jinými pořadateli, napsala jsem prosebný mejl netušíc nic špatného, když nás pořadatel i sám vyzval k doplnění případných změn (Od: AK Pohoda  Datum: 25. 5. 2018 21:46:50Předmět: Startovky na Libochovické agility v podzámčí.Ahoj závodníci, jesti je nekdo zvědavej, kdy a kde startuje, tak startovky jsou na:Chcete-li udělat nějakou změnu, písněte. Hezký den ) (Dne 26.5.2018 v 20:04 Ivana napsal(a):Ahoj, velmi nerada provádím změny na startovce, ale bohužel musím. Natálie nemůže přijet a tak s Joyce MS poběžím já 023217 (S), Joyce Moravské srdce a s Bonem Lenka 079614 (L), Bono z Kraje Thurn Taxisů.Děkuji za změnu a omlouvám se za změny, ale jiné řešení se nenabídlo. Ivana) Skoro hodinu jsem čekala na odezvu a když se nedočkala, šla spát. Ráno jsem naložila psy, Lenku a vyrazily jsme, netušíc žádný podraz.

Areál jsme našly snadno, zaparkovaly a začaly připravovat bydlení. Stavíme stan. Pan pořadatel nás při tom sleduje a pak nám někdo ze závodníků sdělí, že tam stát nesmí, že si jej musíme postavit jinde. Dobrá, přenášíme jej na vymezený prostor. A pak jdem k prezenci. Lenka jako první. Musíte za panem ředitelem závodu, posílá jí za pořadatelem. A pak to přišlo. Jak on se rozhodl si mě vychutnat a jednoduše na start nepustit. Jak se rozhodl ukázat mi svou nadvládu nade mnou. Prostě řekl že v  žádném případě změnu nepovolil, že uzávěrka byla 25.5.! a termín jsem nedodržela a posílal mi mejl a měla jsem si jej přečíst. Ano, doma jsem skutečně mejl objevila, poslal jej, skoro ve čtvrt na dvanáct (26. 5. 2018, 23:07To je nám líto, ale uzávěrka přihlášek byla 20. května 2018.O zařazení náhradníků rozhoduje výhradně pořadatel.Hezký večer). Takže nakonec byla uzávěrka již 20. 5., nakonec jsem chtěla být náhradníkem a nakonec je vše vždy jen a jen o lidech.

A já už vím, že blbec zůstane blbcem i když mezitím uplyne více ja deset let.

 

 

 

TOPlist